Když se u Jihlavy utrhnete z dálnice a zamíříte na jih, projedete tak hezkými místy, jako jsou Třešť, Dačice a zámkem a renesančním náměstím proslavená Telč. Pokud jižní směr udržíte, těsně před rakouskými hranicemi se vám do cesty postaví Slavonice. Kdepak, žádné pohraničí, ale kvetoucí městečko s ojedinělými gotickými a renesančními památkami a s průčelími měšťanských domů, zkrášlených sgrafity i jinými zdobnými technikami.

Ilustrační foto

FOTO: Chatař a chalupář

V této městské památkové rezervaci, nedaleko Dačické brány ve směru na Stálkov, začíná naučná Graselova stezka, která vede chodce mezi vybranými přírodními zajímavostmi a významnými církevními stavbami. Připomíná také působení jednoho „grázla“, tedy Johanna Grasela, který v okolí na přelomu osmnáctého a devatenáctého století podnikal v oboru „loupežnictví“.

V lese prožil život

Vyšli jsme ze Slavonic rovněž směrem na Stálkov a místo lapků potkali Karla Tůmu, našeho současníka, který žije na okraji města v bývalé hájovně. Proč se o tom zmiňujeme a co je na setkání s ním pozoruhodného? Začněme od lesa.

„Čtyřicet let jsem sloužil jako lesní technik v okolních lesích, takže se dá říct, že jsem celý život prožil v lese.“ Tak začíná vzpomínat Karel Tůma a všimněte si, že v jediné větě se objevilo třikrát slovo les. Byl pro něj důležitý v mnoha ohledech. Poskytoval mu útočiště, měl ho rád, dával mu obživu a navíc uspokojoval jeho sběratelskou vášeň. Před mnoha lety totiž začal objevovat a sbírat samorosty.

Ilustrační foto

FOTO: Chatař a chalupář

„Samorost je dílo přírody a lidské fantazie. Když jsem nastoupil do zaměstnání a při těžbě pozoroval pokácený strom nebo vyvrácený pařez, viděl jsem v jejich tvarech zvíře, ptáka, postavu… Doma jsem ten kus přírody otáčel před očima a představoval si jeho budoucí podobu. Zbavil jsem ho kůry, omyl v potoce, přiřízl větvičku a samorost natřel, aby dřevo vydrželo.“

Galerie v zahradě

Karel Tůma bydlí v bývalé hájovně, kterou měl možnost před osmi lety koupit. Dům stojí na pozemku, který se postupně změnil v otevřenou zahradu, do níž přicházejí a přijíždějí známí i neznámí.

„Tahle zahrada s otevřenou galerií vzniká přibližně třicet let. Opracované plastiky vydrží na vzduchu osm až deset roků, takže galerie se sama docela přirozeně obměňuje. Dřevěné sochy přicházejí a odcházejí. V části zahrady máme otevřené i kryté posezení s ohništěm, kde kamarádi oslavují narozeniny nebo studenti maturitu, místo si objednávají lidé z okolí i z daleka, navštěvují mě školní výlety i turistické zájezdy. Od června do konce srpna je tady živo každý víkend. Někdy si lidé rožní prasátko, jindy jen sedí u táboráku s kytarou a do noci zpívají. Za chvíli čekám zájezd ze Zlína…“

Ilustrační foto

FOTO: Chatař a chalupář

Samorosty hrály ve filmech

Pan Tůma je v důchodu, ale činorodý je jako za mlada. Ráno jde do lesa, pak ho čeká práce kolem domu a zahrady, nebo péče o samorosty a o čekané i nečekané hosty. Dozvěděli se o něm a o jeho bohatství také filmaři, takže některé záběry pro film Cesta z města u něho natáčel režisér Tomáš Vorel, samorosty v bytě Jiřího Kodeta v Hřebejkově filmu Pelíšky jsou taky ze Slavonic, moderátorka České televize Iveta Toušlová se ke Karlu Tůmovi zatoulala s Toulavou kamerou.

Tvoří je příroda, ne já

Ale vraťme se ještě k samotným samorostům: „Hodně jich mám doma. Ty větší ošetřuju a vystavuju ve stodole, no a největší jsou všude kolem nás, na zahradě. Za těch čtyřicet let jsem našel a upravil přes tisíc samorostů. Někdy některé prodám, především takové, které jsou k užitku, nebo o které si lidé sami řeknou. Na zakázku jsem udělal řadu lustrů nebo rámů na zrcadlo, ale abstraktnější plastiky a velké sochy neprodávám. Co když už nic takového nikdy nenajdu? Tvoří je příroda, já ne. Já je jen hledám. Díky samorostům jsem poznal hodně nových přátel a zajímavých lidí. Moje samorosty jsou tady po okolí, po celé republice, vlastně po celém světě.“

Ilustrační foto

FOTO: Chatař a chalupář

Manželka Karla Tůmy koníčku svého muže rozumí a nebrání mu. Les i dřevo má ráda, ostatně narodila se v lesácké rodině, je dcerou hajného. Lásku k lesu sdílí se svým mužem a oceňuje jeho trpělivost, zručnost a fantazii.

Hobby na celý život

„Víte, živit bych se tím nechtěl. Kdybych musel kvůli výdělku denně vytvořit například dva samorosty, to by mě ničilo. Tisíce hodin, které jsem vyhledání, opracování a ošetření samorostů věnoval, mám ve vzpomínkách spojeny s pocitem potěšení, nikoliv povinnosti. Snad každý člověk dostal do vínku nějakou hřivnu, kterou by měl rozvíjet. Někdo maluje, plete nebo háčkuje, provozuje hudbu nebo podniká, já drápu samorosty. Je to hobby na celý život.“