V bytě, který má atmosféru, proměny nikdy nekončí

Na nový byt čekala rodina dlouhá léta. Několik dalších let potom věnovala úpravám a výměně materiálů, jejich použití a výběr nemohli uživatelé nijak ovlivnit.

Také v tomto bytě úpravy začínaly pracným strháváním tapet a štukováním holé nerovné betonové stěny. K žádným dalším, mnohdy zásadním změnám nedošlo, protože u tohoto typu bytu jsou všechny příčky betonové a změna dispozic je bez vysokých finančních výdajů v zásadě nemožná. Sen o obytné kuchyni musel tedy stranou.

Když prokoukly stěny, zbavili se manželé postupně podlah z PVC, napodobujícího mramor, a sami s pomocí šikovného kamaráda položili dřevěné plovoucí podlahy z borovice. Do kuchyně a předsíně zvolili z praktických důvodů dlažbu.

Rodina je čtyřčlenná, a tak bylo velkoryse rozhodnuto, že každé dítě dostane jeden pokoj. Rodiče si postupně uzpůsobovali obývací pokoj svým potřebám, až v příjemné symbióze stvořili místnost, která slouží jako knihovna, ložnice, obývací pokoj i pracovna.

Knih je v rodině hodně, bylo proto nutné vybudovat pro ně úložiště. Výborně se hodily staré trámy, které se povalovaly na chalupě. Do výtahu se nevešly a tak je rodina musela vytahat do sedmého patra po schodech. Stejně jako piano. Stálo to za to, knihovna z letitých popraskaných trámů působí úžasně, a pořizovací cena (nepočítáme-li fyzickou dřinu) byla minimální.

Atmosféru dotvořil skleník po babičce, na kterém se usadil kolovrátek po prababičce. „Dlouho jsme nemohli sehnat postel do knihovny-pokoje-ložnice,“ komentuje průběh zařizování majitelka: „Vždycky přebývalo pár centimetrů navíc, žádná se k nám nevešla, a tak jsme nechali vyrobit kovový rám na míru a zbytek dodělali sami. Vyrobili jsme i dřevěné šuplíky na lůžkoviny, a z boku se ještě vešly poličky, kam se teď ukládají DVD.“

V době zařizování koncem osmdesátých let nebyl zrovna oslnivý výběr nábytku a doplňků. Stůl a židle, které sehnali manželé do kuchyně, byly tmavé, přizpůsobili proto i ostatní nábytek, namořili na tmavo kuchyňskou sestavu i police.

Většina úložných prostor je v předsíni. Snížený strop nad vchodem slouží na ukládání sezónních věcí, jsou zde police a také původní vestavěné skříně, které majitelé posunuli tak, aby za nimi mohla vzniknout fotokomora, dnes využívaná spíš jako komora na neskladné věci.

V bytě se postupně vyměňují okna za plastová, chystá se výměna hliníkových elektrorozvodů za měděné. Do bytu vedou nové vstupní bezpečnostní dveře, je zde klimatizace.

Asi před pěti lety si rodina vyřídila stavební povolení, a odstranila umakartové jádro. „Bydleli jsme uprostřed staveniště,“ říká paní domu, „ale konečně jsme se dočkali hezké koupelny. Drobné kachlíky v koupelně jsou z mé keramické dílny.“ Na bytě je znát obliba řemesel, z níž vyplývá využívání přírodních materiálů.

Majitelka sama přečalounila sedací soupravu lněnou tkaninou, většina keramického nádobí je z vlastní produkce, také květináče si obvykle vyrobí sama. Děti už jsou dnes obě na vysoké, dcera studovala hračku, takže i její výrobky ozvláštňují interiér. V kuchyni pořád ještě slouží stará sestava, ale trochu se posunula a dostala nový kabátek z dřevěné dýhy. Doplnily ji nové police.

Co ještě se proměnilo? „Pěstujeme hodně kytek,“ říká majitelka, „a tak jsme od začátku potřebovali široké parapety. Ty původní byly ze dřeva, ale časem dosloužily, při výměně oken jsme je proto nechali vyměnit za laminátové.“ Pod jedním parapetem je teď navíc na míru udělané akvárium.

Jsou to osobní předměty, kterých je tu požehnaně, barvy. Dominantní je v tomto prostoru modrá, kterou má v oblibě celá rodina. Majitelka k barvě i předmětům říká: „Všichni máme rádi moře, modrou má v oblibě celá rodina. Už několik let jezdíme na jachtu, potápíme se, dcera se věnovala skokům do vody. Různé předměty cíleně nesbíráme. Máme je buď po předcích, anebo je odněkud přivezeme, například šestnáctikilový kamínek z ostrova Othonoj nebo buben z Maroka.“

I když se byt upravuje zvolna, a pořád ještě není vše u konce, nemáte tu vůbec pocit nějaké nedodělanosti či dokonce nervózního provizória. Je to možná – spíš určitě, v celkovém přístupu k životu, v němž není perfektně dotažený a draze vybavený byt považován za smysl života.

Mluvíme o tom, že u dcery je nová vestavěná skříň a že časem by se hodila ještě jedna nová na míru. A že možná dojde na další výměnu dveří (nové jsou u koupelny a WC), které se nikomu moc nelíbí. Všechny úvahy ale končí naprosto přesnou poznámkou majitelky: „Asi to bude ještě chvíli trvat, protože místo toho raději vyrazíme někam na cesty.“

Vladimíra Storchová, časopis PANEL PLUS