Článek
„K prvním experimentům jsem použil počítačem vytvořené simulace. Záhy jsem ale zjistil, že daleko lepších výsledků - navíc s lepší možností kontroly procesu - mohu dosáhnout, když si vše udělám sám, tak řečeno ručně,“ sdělil Novinkám designér Joakim Christofferson.
Začal tedy rozbíjet nejen žárovky, ale i další skleněné věci a fotil je. Vyzkoušel přitom nejrůznější způsoby destrukce, aby viděl, jak se pak od sebe liší finální rozbitá tělesa.
Ups, tato žárovka komusi upadla.
Podle nafocených snímků vytvořil několik nákresů a s těmi nejpovedenějšími pak přikročil k vlastnímu 3D tisku. Proces zahájil tvarem celistvé žárovky, kterou pak kousek po kousku rozbil a každý ze střepů umístil do správné pozice. Dosáhnout požadovaného vzhledu a zároveň vytvořit samonosný tvar bylo skutečným oříškem.
Ačkoli stínítko (rozbitá žárovka) bylo opravdovým hlavolamem, nejvíce času zabrala tvorba „patice“ žárovky, tedy přesněji vršku stínítka. Jsou v něm totiž ukryty tři různé mechanické prvky.
Jednak vlákno uchycující stínítko, bajonetový úchyt pro LEDku a zámek udržující konektor LEDky ve správné pozici. Správně naskládat všechny tyto prvky do „patice“ stálo nějaký čas a mnoho pokusů.
A tuto žárovku někdo roztříštil o zeď...
„Nicméně, konečným výsledkem je trojdílná sada svítidel, která stojí někde na pomezí mezi uměním a designem,“ pochvaluje si švédský designér.
