Na stavbu kostela použili architekti jen zbytkové dřevo. Vytvořili z něj velebný chrám

Architekti z indonéského města Tangerang si za předlohu pro stavbu kostela ve Východním Kalimantanu zvolili tradiční místní obydlí, jímž je dlouhý dům zvaný Rumah Betang. Domorodí Dajákové je staví na sloupech, aby domy zůstávaly neustále nad hladinou moře při přílivu.

Kostel místo na sloupech stojí na nejvyšším místě v celém okolí. Uložen je pak na betonové základové desce, jinak je celý postavený ze dřeva. V zájmu co nejmenšího ekologického dopadu však architekti jako stavební materiál určili pouze zbytkové lokální dřevo několika různých druhů.

Stavba zabírající plochu 277 čtverečních metrů má dvojitý plášť, vnější je tvořen převážně z mřížoví z latí, vlastní zdi kostela jsou z plných prken. V horní části, která je bezpečně stíněna vnějším pláštěm, jsou pak velká skleněná okna.

Interiér stavby je pojednán velice prostě. Kdo by hledal přezdobenost charakteristickou pro historické, převážně katolické kostely v Evropě, byl by až zaskočený, s jak malým množstvím prostředků lze vytvořit ryze sakrální prostor.

Právě střídmost je způsobem, jak věřící nerozptylovat a ponechat je plně soustředit na modlitbu a rozjímání. Chybí i četná zobrazení a sochy Ježíše či světců. Křesťanskou víru zde zastupuje velký prostý kříž, jenž je otvorem ve zdi kostela. Sluneční světlo, které jím prochází, vytváří působivou optickou iluzi, jako by zářil.

Kostel má pouze hlavní loď, již zaplňují řady dřevěných lavic. Vpředu je podium s pultem (ambonem), nad ním je balkon pro sbor.

Na snímcích je možné vidět hudební nástroje rozmístěné po podiu. Živá hudba je totiž neoddělitelnou součástí každé tamní bohoslužby.