Architekti přivedli do domu světlo a barvy, zajímavostí je prosklená střecha

Řadový dům prošel už v 90. letech minulého století jednou velkou rekonstrukcí, během níž získal v zadní části dvoupodlažní přístavbu. Ani ta ovšem nevyřešila jeho největší problém, jímž byl nedostatek světla v interiéru. Architekti proto ze stávajícího objektu ponechali pouze vnější skořepinu a interiér, přesněji jeho uspořádání, zcela změnili.

Tím nejdůležitějším krokem bylo však prosklení velké části střechy. Jak sami architekti zdůrazňují, nepřidali pouhý světlík, vytvořili v domě tak prozářený prostor, že připomíná zimní zahradu.

Veliký prosklený strop totiž vpouští dovnitř pod sebou takové množství denního světla, že se ho majitelé nemohou nabažit.

Architekti přiznávají, že celý projekt vyžadoval z jejich strany především velkou disciplínu. Relativně malý domek, ze stran svíraný svými sousedy, neumožňoval žádné další přístavby, a splnit potřebu čtyřčlenné rodiny po větším prostoru bylo možné výhradně lepším využitím stávajícího místa.

Jak poznamenávají architekti, standardním postupem by proto bylo zdemolovat všechny části, které nevyhovují, a na jejich místě vytvořit něco nového, byť ne úplně vizuálně odpovídajícího. To ale neumožňoval zase rozpočet klientů.

Proto musela nastoupit vnitřní ukázněnost architektů, ochota potlačit vlastní autorské ego a poctivě projít dům píď po pídi a s chirurgickou jemností rozlišit to, co je možné uchovat a kde není jiné volby než totální změna.

Příkladem byla třeba koupelna a prádelna v zadní části domu, které sice byly na lehce nepraktickém místě, ovšem jinak byly zcela v pořádku a plně funkční.

Naopak, jádro domu nebylo v pořádku a na ně se architekti zaměřili. V původní podobě byly kuchyň i jídelna řešeny jako samostatné místnosti. Jídelna pak byla asi tou nejtemnější a nejsmutnější jídelnou, jakou kdy architekti viděli.

V celé centrální části domu zlikvidovali tedy nejprve staré dřevěné podlahy a stropy a nahradili je moderní, tepelně i hydro izolující betonovou deskou. Zmizela rovněž zeď mezi kuchyní, jídelnou i obývacím pokojem a vznikl velký společenský prostor spojující tyto tři funkce.

Právě nad tímto prostorem navíc protékala střecha. Architekti proto strop i část střechy odstranili a nahradili již zmiňovaným prosklením v podobě posuvně otevíratelného okna.

Zajímavým nápadem bylo propojení kuchyně, schodiště a úložného prostoru do jednoho celku. K lavicím u jídelního stolu v živé zelené barvě přibyla interiérová zahrada tvořená různými květinami zasazenými do speciálně vytvořeného „záhonu” i do květináčů.

Jak architekti poznamenávají, výhodou projektu, který zdaleka nedosahoval rozměrů, na něž jsou běžně ve svých zakázkách zvyklí a který skrýval četná omezení, byla soudnost klientů. Moudře usoudili, že než rozmělnit napjatý rozpočet v dílčích úpravách tu či onde a vždy s nutností kompromisů, bude lepší vrhnout veškeré investice do proměny jen jedné, nejdůležitější části domu – jeho středu – a tam je do poslední kapky využít.

Díky tomu se podařilo odstranit největší potíž stavby a vnést do interiéru se světlem novou atmosféru.