Článek
Zástavbu Zelené ulice v Olomouci (součásti Nové Ulice) tvořily přízemní řadové domy s dlouhými ovocnými sady stoupajícími do svahu.
Rozlehlá stavba vily úplně na konci ulice vznikla spojením a přestavbou dvou domů, zahájenou v říjnu 1918 a dokončenou o rok později.
Vila má dvě rozlehlá dvorních křídla, ta byla věnovány hospodářskému provozu.
Vznik vily je zásluhou Františky Lipčíkové, která žila léta v Přerově, kde patřila k angažovaným vlastenkám. Po smrti svého muže žila nějaký čas na zámečku v Loučce u Valašského Meziříčí. Ve válečných letech ho prodala Tomáši Baťovi, protože se rozhodla odstěhovat k rodině do Olomouce na Novou Ulici.
Kubistické prvky na dveřích i na schodišti apod. přidávají stavbě na umělecké hodnotě.
Při přestavbě byla střední část tohoto domu nadstavena o celé patro. Ze vstupní haly se schodištěm k horní části bytu je přístupné levé křídlo, věnované kuchyňskému provozu s jídelnou. V pravé části byly kromě salonu tři hostinské pokoje a velká knihovna oddělená od zahrady pergolou.
Stavba má tvar venkovského zámečku
Novostavby dvorních křídel byly věnovány hospodářskému provozu. Základní kompozice stavby má formu působivého venkovského zámečku.
Chloubou interiéru je kubisticky pojaté schodiště.
Vše je na vile symetrické, pozornost si zaslouží hlavně trojúhelníkový štít, který dává stavbě hlavní výraz. Architektura štítu stavby i interiérů je kubizující.
Nákres představuje rozlehlou a velmi udržovanou zahradu.
Hlavní fasáda obou křídel je naopak prostší - architekt zřetelně odlišil to, co ze starých domů ponechal, od toho, co k nim nově připojil. Přestože byla stavba oproti výchozímu návrhu provedena úsporněji, stala se první radikální moravskou kubistickou architekturou.
Autorem byl pražský architekt Rudolf Stockar, kterého s Františkou seznámil jeho přítel a její syn August, právník a tehdejší ředitel banky. Historie vily se tím ale neuzavřela.
Vila patřila Lipčíkovým pouze do roku 1928, kdy ji prodali právníku Mořici Hrubantovi.
