Dvoupodlažní vila ve Smolnici se vyjímá na návrší nad vsí plnou chalup a bohatých statků jako renesanční tvrz. „Zámeckým pánem“ v ní byl přední český architekt konce devatenáctého století Antonín Wiehl. Jeho dům má prosté tvary a masivní dřevěný balkón.

Na výzdobě spolupracovaly špičky českého umění

Na výzdobě vily s Wiehlem spolupracovali přední čeští umělci jako Josef Václav Myslbek, František Ženíšek či Mikoláš Aleš.

Výzdoba fasády je stylová a na rozdíl od běžné produkce neorenesanční architektury velmi střídmá a vkusná. Vyniká hlavně vysokou řemeslnou kvalitou estetických doplňků. Nechybí na ní typický prvek Wiehlovy architektury – sgrafito.

Do omítky architekt umístil také čtyři velké keramické medailony s antickými motivy. Simulované praskliny jim měly dávat punc archeologické vykopávky. Wiehl sám byl totiž vášnivým archeologem.

Vila vyniká také užitím dřeva, hlavně v konstrukci balkónu. Na inspiraci v lidové architektuře ukazují bohatě řezbářsky dekorované trámy.

Zinkové chrliče v podobě draků zase reprezentují umění tehdejších klempířů. Také interiéry se nesou v duchu neorenesance.

Centrální prostor domu tvoří schodišťová hala. Místnosti dominuje dřevěné schodiště. V duchu historismu halu původně zdobily také nástěnné malby.

Architekt si vlastního domu vážil

Wiehl se snažil prosazovat dřevěné prvky do soudobé architektury, ale u investorů neuspěl. Na vlastní vile si s oblíbeným materiálem vyhrál a vlastní dům tak pro něj byl prostorem pro plné uplatnění jeho vkusu.

Dodnes lze číst motto stavebníkovy rodiny vyvedené archaickým písmem „Wlastní dům zlatem nezaplatíš".

Se Smolnicí, kde vila stojí, se život velkého architekta spojil prostřednictvím manželky Marie, která pocházela z tamní bohaté sedlácké rodiny. Koncem devadesátých let, kdy se zhoršil jeho zdravotní stav (ohluchl) trávil Wiehl ve Smolnici stále více času.

I proto se rozhodl pro stavbu vily. Devatenáct let po architektově smrti roku 1929 koupila vilu i s přilehlým statkem smolnická rodina Čapků.