Znalosti a zkušenosti Lollanďanů se mají podle evropských a amerických vědců stát základem pro energetickou budoucnost Evropy. Už dávno přitom poukazují na chorobnou závislost starého kontinentu na ropě a zemním plynu z Ruska. Ostatně současná situace dává za pravdu těm, kteří se přimlouvají za masivní investice do obnovitelných zdrojů energie.

Červené nosy z ostrova

Přesto slovo Lolland budí stále na tvářích Dánů mnohdy potměšilý úsměv. Ostrov ležící hodinu a půl jízdy od Kodaně byl po staletí vnímán jako výspa země, již proslavila výroba cukru. Dánové dodnes místním říkají červené nosy. To kvůli alkoholu vypitému za nevlídného větrného počasí.

 

Právě vítr v posledních desetiletích vyvedl Lolland z krize. Roztočil stovky větrných elektráren, které ho nyní proslavují. Změnil region v klimatickou laboratoř. „Uzavírání přístavu Nakskov se dotklo téměř každé rodiny. Tehdy politici s podporou místních vsadili na zelené projekty. Měly vyvést zapadákov s nízkou úrovní vzdělanosti obyvatel a mizivým ekonomickým růstem z problémů,“ říká Silvia Magnoniová z firmy Baltic Sea Solutions (BASS). Ta velkou část zelených projektů koordinuje.

Víra v politiky

Peníze na změny přišly do obecních pokladen po zvýšení lokálních daní. Stavěla se za ně infrastruktura, ta nalákala podnikatele v oblasti zelených technologií. Původní vystrkov si zvolili za základnu aktivit. Řada z nich sídlí v Nakskovu, jehož uzavírání zelenou horečku rozpoutalo. Do světa se odtud nyní vyvážejí mimo jiné větrné elektrárny.

Teď je nezaměstnanost na ostrově kolem čtyř procent. Lollanďané ale u suchozemských „mlýnů“ neskončili. Na padesáti místech testují i další možnosti, jak získávat různé druhy energií a jejich využití při přebytku.

Lopatky větrníků se tak otáčejí v největší větrné elektrárně na otevřeném moři. Elektřina by se v budoucnu měla získávat i v zařízení na zpracování biomasy či v příbojových elektrárnách. Evropským průkopnickým projektem je pak dům vytápěný vodíkem ve Vestenskovu.

Carl Madsen u fíkovníku v dánské vesnici Onsevig popisuje svou představu světa, který budou pohánět jen zdroje šetrné k přírodě.:.Carl Madsen u fíkovníku v dánské vesnici Onsevig popisuje svou představu světa, který budou pohánět jen zdroje šetrné k přírodě.foto: Právo/Lenka Hloušková

Lolland nyní vyrábí v přepočtu na obyvatele nejvíce energie z obnovitelných zdrojů na světě. Je z nich produkována veškerá ostrovní elektřina a tři čtvrtiny tepelné energie. A podíl se má do roku 2015 zvýšit na devadesát procent. Zároveň by chtěli ostrované do roku 2020 snížit spotřebu energií o čtvrtinu a každý rok omezit produkci tamních emisí CO2 o tři procenta.

Výspy do učebnic

Lolland se ze zapadákova stal dánskou vizitkou, jak snižovat množství skleníkových plynů v atmosféře, a tím bojovat proti klimatickými změnám. O malých vesnicích s desítkami obyvatel se píše v univerzitních učebnicích. Jezdí do nich vědecké špičky.

Vodíkový dům ve Vestenskovu loni navštívila také dánská královna. Domácí v něm topí a svítí plynem, který je do jejich obydlí přiváděn vodíkovým potrubím ze speciálního zásobníku. Stojí v lesíku pár desítek metrů za obcí. Při výrobě vodíku je využívaná větrná elektřina vháněná do nádrže s vodou. Potřebný plyn pak vzniká při elektrolýze. Podle poptávky domácnosti je následně uvolňován z nádrže.

„Nejdříve jsme měli strach, že o vodíkové domy nebude zájem. Potřebovali jsme jich na úvod pět, ozvali se nám majitelé čtyřiceti. Bylo nám až trochu trapně, protože jsme je museli vytřídit,“ popisuje začátky projektu Magnoniová. Výbušný vodík podle ní Vestenskovany neděsí.

„To je jako se zemním plynem. Je výbušný, a přesto s ním lidé topí už přes sto let. Technologii našich domů navíc podpořil Dánský energetický úřad, což je zde velké jméno. Vestenskované změnám fandí. O malou obec se zajímá svět,“ míní.

Nastiňuje, že za pár let by se měl zužitkovávat i kyslík vznikající při výrobě vodíku. Měl by čistit odpadní vody.

Zaměstnané moře a rostliny

Lollanďané chtějí při podnikání využít všech sil, které jim příroda zdarma nabízí. Po větru se zaměřili také na moře a rostliny. V budované biorafinérii skončí přebývající elektřina z větrníků, již musejí v noci kvůli nízké spotřebě vyvážet levně do Německa. Pomůže při spalování slámy a jiného zemědělského odpadu.

Z továrny bude vycházet lignin, bioplyn a hnojiva. V další fázi procesu by využívala zbytkový metan, který by se smísil s vodou a CO2, pro produkci metanolu a vodíku. V rámci zelených projektů myslí ostrované rovněž na Baltské moře, znečištěné hnojivy splachovanými deštěm z polí. Kvůli nim se v Baltu nevídaně rozrostly řasy. I ty by jednou měly Lollanďanům přinést peníze. „

Skladiště vrtulí pro větrné elektrárny v Nakskovu. Lodě je odtud vyvážejí do celého světa.:.Skladiště vrtulí pro větrné elektrárny v Nakskovu. Lodě je odtud vyvážejí do celého světa.foto: Právo/Lenka Hloušková

Na ostrově naprší jeden a půl miliónu kubických metrů ročně. Proto na březích moře stavíme hráze, které vodu mají zastavit. Ochrání Balt, dále nás před povodněmi a ve vzniklých bazénech se budou pěstovat řasy. Z nich bychom někdy rádi vyráběli etanol do palivových článků,“ říká Carl Madsen, komunitní koordinátor projektu v malé vesnici Onsevig na západním pobřeží ostrova. Provozuje tam hotýlek a snaží se obci vdechnout znovu život.

Utopený Bush

Madsen dodává, že úvahy o klimatických změnách Země jsou na Lollandu nutné. „Ostrov je kousek nad hladinou moře, některé lokality pod ní. V zimě 2006 jsme měli ničivé záplavy. Nesouvisely s oteplováním, ale přinesly stejnou zkázu. Proto jsme se rozhodli jednat,“ pokračuje Madsen.

Připouští, že ne všichni jsou zeleným projektům i po tolika letech nakloněni. Nejčastější výtky? Větrné elektrárny nevhodně hyzdí krajinný ráz. Zlidštit studené vynálezy by mělo umění. Patří k němu plánování velkého koncertu.

„Zveme Jeana-Michela Jarreho, aby se s tím pokusil něco udělat. Chceme hudbu a projekci světel. Větrnou hudbu, vlnovou hudbu, hudbu řas. Dovedete si třeba představit obrázek Bushe, který se za větrné hudby noří pomalu do vody? Bude vypadat, že se topí,“ směje se.