Kouzlo místa na louce lemující vesnici vzdálenou dvanáct kilometrů od Opavy umocňuje fakt, že dřevěný dům je postaven ze stromů, které sázel pradědeček našeho hostitele.

„Zatím bydlíme u rodičů, vlastně na sousední parcele, takže si můžeme dovolit nastěhovat se, až bude vše opravdu hotovo,“ pochvaluje si Marek Majnuš.

Vydlážděný vjezd zdobí ornament květiny. .: Vydlážděný vjezd zdobí ornament květiny. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

„Ale už teď se občas kolemjdoucí ohlížejí, a také se nenápadně objevují auta, která jakoby zabloudila. Už ale poznáme, že se přijeli podívat, cože to tu vzniká. Jednou jsme pod dveřmi dokonce měli cedulku - pisatel by si prý chtěl postavit také takovou roubenici,“ dodává paní Ivana, která základní podobu domu (zastřešená terasa a kuchyň propojená s obývacím pokojem) navrhla sama. Stavební materiál a řemeslné provedení je zase parketou hlavy rodiny.

Zúročené dědictví

„Díky tomu, že žiji na vesnici a otec je v řemeslech opravdový národní umělec, hodně jsem od něho okoukal a s ničím nemám problém, i když nejsem tesař, stolař či kameník,“ pochvaluje si inženýr, absolvent Vysoké školy báňské (manželka je spolužačka), dnes finanční konzultant.

Na stavbě mu prošel rukama několikrát každý kámen použitý na základy, chodníky i objekty na zahradě.

Komín obezděný kameny korunuje jeho zakončení z jednoho kusu. .: Komín obezděný kameny korunuje jeho zakončení z jednoho kusu. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

„Do dřevěnky jsme šli také proto, že jsem nadšený z každé návštěvy dřevěného skanzenu. Ta atmosféra, hlavně interiéru starých domů, mi byla vždy příjemná. Skanzen v Rožnově pod Radhoštěm je mým oblíbeným místem, kde vždy obdivuji zručnost předků. Naši novostavbu postavila parta mladých a šikovných tesařů z Valašské Bystřice. A podle projektu od Ing. Antonína Závady staršího z Valašského Meziříčí, který spolupracuje právě se skanzenem.“

Když po revoluci rodiče našeho hostitele dostali zpět kus lesa, stačili jenom postupně těžit a bojovat s kůrovcem. „Bylo mi dřeva líto. Měl jsem tak další důvod, proč se pustit do opravdové dřevostavby z našich smrků. Sice se ještě nějaké dřevo dokoupilo, ale asi rok se řezalo u nás na zahradě. S otcem a švagrem jsme si dělali trámy sami.“

Stropy v místnostech, včetně kuchyně tvoří poctivé trámy. .: Stropy v místnostech, včetně kuchyně tvoří poctivé trámy. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

Střešní krytina (betonové tašky) je záměrně zvolená těžká (ve výsledku kolem šestnácti tun), aby si dřevěnka sedla. A má také na co! Kamenná podezdívka (materiál je z nedalekého lomu) není nalepená na základovou desku, ale opravdu položená kus po kuse. „Jenom s tím jsme si hráli dva měsíce.“

I když to zvenku tak vypadá, nejde o úplně čistou dřevostavbu. „Obvodový plášť je zevnitř ještě zateplen minerální izolací a obezděný porothermovou cihlou s omítkou. Stěny tak dýchají a v interiéru zůstalo příjemné prostředí,“ pochvaluje si výsledek Marek. „Dřevo neakumuluje energii, ale odráží ji. V létě je uvnitř chládek a v zimě teplo.“

Trpělivost kámen přináší

I když v době naší návštěvy v interiéru vše k dokončení teprve spělo, na zahradě už bylo odvedeno hodně práce. Dokonce přímo umělecké! Na jedné z výstav se Marek seznámil s výtvarníkem Tomášem Valuškem a brzy našli společnou řeč i činnost.

Objekt zvaný Křtitelnice, dílo které přímo zve k uklidňujícímu posezení. .: Objekt zvaný Křtitelnice, dílo které přímo zve k uklidňujícímu posezení. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

Zahrada rodící se na bývalém poli dává dost prostoru pro tzv. landart. Sochař si zde nejvíc pohrává s uměle vytvořenou dunou, v jejímž středu vzniklo posezení z kamene. Terén se modeloval víc, než je na první pohled znát, ale okolní fádní rovina potvrzuje výraznost proměny.

„S Tomášem jsme si padli do oka, a když slyšel náš příběh, tak do toho s námi šel. Každý kámen (čedič) na chodníčcích kolem domu jsme položili vlastníma rukama. Je to asi sto čtyřicet metrů čtverečních. Když jsme byli poněkolikáté v nedalekém lomu, objevili jsme zdánlivě nevyužitelné menhiry, které se asi nepodařilo ani rozdrtit. Kameny byly určeny k zasypání v hluboké jámě, ze které jsme je lanem tahali na vlečku jeden po druhém. Navozili jsme je během roku a půl!“

Paní domu prosadila místo zelených kachlů pece světlé a manžel jí dnes dává za pravdu. .: Paní domu prosadila místo zelených kachlů pece světlé a manžel jí dnes dává za pravdu. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

Už z prvního menhiru po převozu udělali Strážce prahu - stojí u vchodu do domu. „Hned bylo jasné, že zbývající, když se je podaří naložit, využijeme při vybudování zahradního posezení, které jsme od začátku chtěli mít.

Nepřestává mě fascinovat, že jsme od oka vyhloubili oválnou, téměř kruhovou jámu o průměru asi pět metrů. Když jsme na místě osázeli a vztyčili kameny, bylo hotovo a nezbyl ani jeden! Má to svůj příběh, a to mě baví,“ dodává s úsměvem Marek. „Výsledek jsme pojmenovali Křtitelnice - po spontánním zvolání táty, když to prvně uviděl celé.

U vstupu do posezení jsme záměrně umístili kámen s prohlubní, který samotný křtitelnici připomíná. Drží se v ní voda a slouží jako pítko pro ptáky… Sochařská zahrada umožňuje ještě jinou modelaci než klasická zahradní architektura. Landart dává další možnosti. Je to tu uděláno proto, aby lidi mohli relaxovat a nabírat sílu,“ přidává komentář k výsledku autor návrhu Tomáš Valušek a nepopírá, že si k místu během budování vytvořil také citovou vazbu.


Ruční práce tesařů skrývá uvnitř zdivo a další izolaci. .: Ruční práce tesařů skrývá uvnitř zdivo a další izolaci. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

Kouzlo místa funguje. „Všechny čediče jsou vlastně hranaté kameny. Ale my v lomu našli dva kulaté, tak jsme je umístili do středu kamenné terasy u domu a slouží jako schody. Vždycky jsem chtěl mít u domu velký přesah střechy, abych mohl být venku i za deště.

A až budu starý, tak tu budu pukat fajfku. Ještě večer se od kamenů nádherně odráží teplo. Kámen má tolik energie, že nás s Tomášem bavilo pokládat další metry chodníku i v mrazu týden před vánočními svátky. Nebyla to pro nás práce či otročina, brali jsme to jako výzvu! A roubenku jsem chtěl vždycky, tak sem přeci teď nedáme zámkovou dlažbu.“

Koruna na komínu

Týden práce navíc znamenalo štípání kamene na vyzdění komínu a vrtání kusu kamene, který korunuje komín.

U vjezdu do garáže hlídá Strážce. .: U vjezdu do garáže hlídá Strážce. foto: Právo/Václav Jirsa, Marek Majnuš

„Je to z jednoho kusu vážícího sto kilo. Práce navíc, ale komín vypadá přirozeně a koresponduje s kamennou podezdívkou. Jsem trošku puntičkář a nenechám si do toho moc mluvit. Je to o vytrvalosti, ale musím to dát,“ loučí se s námi pan Marek a paní domu s úsměvem dodává: „Když se naší dcery ptali ve škole, kdyže už se budeme stěhovat, tak jim odpověděla, že to bude mít jako svatební dar.“