Jak uvedl na nedávném semináři Stavebního fóra Martin Lux ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, oslabování významu nájemního bydlení a převaha vlastnického bydlení s sebou nesou i závažné důsledky v podobě posilování sociálních nerovností.

Mladí lidé vnímají tržní nájemní bydlení jako pouze přechodnou etapu a za podmínku pro založení rodiny považují zakoupení vlastního bytu; placení nájemného je pro ně „vyhazováním peněz z okna“. Nájemní bydlení pro ně představuje nikoli normální alternativu k vlastnickému bydlení, ale něco, co je dobré jen pro „socky“.

Na druhé straně problému stojí obce. Zejména ty větší už zprivatizovaly svůj bytový fond dosavadním nájemníkům a mnohé z nich buď vůbec nedisponují obecními byty, anebo je jejich bytový fond velice malý. Lidé, kteří přijdou o své bydlení ponejvíce z důvodu nízké finanční gramotnosti či dluhů, tak mají mizivou naději získat sociální nájemní bydlení – jedinou alternativou je pro ně bydlení v předražených ubytovnách, případně bezdomovectví, jež nutně vede k sociálnímu vyloučení.

Bludný kruh

Stát sice poskytuje potřebným občanům možnost požádat o tzv. doplatek na bydlení, ale jeho poskytnutí a výše závisejí do značné míry na individuálním posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů. Aby však žadateli vznikl nárok na příspěvek, musí mít trvalé bydliště.

A k přihlášení trvalého pobytu musí doložit doklad o vlastnictví bytu či prokázat oprávněnost jeho užívání, případně souhlas oprávněné osoby. Soukromí pronajímatelé ale „rizikovým“ nájemcům byty pronajímají, pokud jim je vůbec pronajmou, nezřídka bez jakékoli nájemní smlouvy, aby se vyhnuli právním problémům spojeným s eventuálním vystěhováním v případě neplacení nájemného.

Tím jim však znemožní přihlásit se k trvalému pobytu a zbaví je šance získat příspěvek na bydlení, tedy možnosti platit nájem. Bludný kruh se uzavírá.

Majitelé se brání

Pronajímatele nicméně nelze vinit z toho, že by byli hlavní příčinou krize nájemního bydlení. Jejich neochota uzavírat nájemní smlouvy s rizikovými nájemci je do značné míry reakcí na pomalou práci soudů v případech oprávněných výpovědí z důvodu neplacení nájemného či jiných forem hrubého porušení smlouvy. Majitelé se pak často brání extrémně krátkými nájemními smlouvami, které vyvolávají nejistotu na trhu a stigmatizují nájemní formu bydlení.

Tím paradoxně poškozují své vlastní zájmy. V některých lokalitách už začíná být problém najít solidního nájemníka, který by chtěl žít v bytě delší období. Přitom změna nájemníka, rozumí se platícího, představuje pro majitele vždy riziko: náklady na úpravy bytu před dalším pronájmem, ztrátu nájemného a nejistotu, jaký bude příští nájemce.

„Problém je stále méně na straně nabídky, ale přesouvá se na stranu poptávky – jedině snížení rizik a posílení jistot může zvýšit poptávku po nájemním bydlení,“ říká Martin Lux.
Zároveň Lux varuje, že i když prozatím není významný rozdíl v zastoupení domácností definovaných jejich profesním či příjmovým zařazením mezi vlastnickým a nájemním bydlením, může brzy dojít, zejména u mladých lidí, k vážným sociálním problémům v podobě stratifikace, tedy rozvrstvení společnosti.

Sociální a ekonomický problém

„U lidí, kteří nemají přístup k ,privilegiím‘, dochází k sociálnímu štěpení; vlastnictví bydlení je hlavní metou, a čím nejistější jsou jejich příjmy, tím menší mají pravděpodobnost, že na tuto metu dosáhnou,“ varuje Lux.

Vedle dopadů na sociální soudržnost ohrožuje propad nájemního bydlení i udržitelnost hospodářského růstu. Vysoký podíl vlastnického bydlení představuje velké zadlužení a systémová rizika pro hospodářství: bariéry pro migraci za prací, nebezpečí cenových bublin na realitním trhu a hypoteční krize.

Oslabování významu nájemního bydlení má tak za následek posílení systémových rizik na trhu bydlení. Ukázalo se, že země s vyrovnanějším bytovým systémem jsou schopny lépe čelit negativním externím ekonomickým šokům než země zaměřené výhradně na vlastnické bydlení.

„Nájemní bydlení se musí stát skutečnou alternativou k vlastnickému bydlení, jako je tomu v Německu, Švýcarsku nebo ve Francii. Mělo by účinně pomáhat znevýhodněným; na druhou stranu by nemělo být reziduálním bydlením pro chudé lidi, ale celoživotním bydlením pro střední třídu,“ zdůrazňuje Martin Lux.