Je tomu tak například u památkově chráněného objektu Na Kocandě na rohu Kaprovy a Křižovnické ulice. Objekt, z jehož oken je výhled na Pražský hrad, je prázdný už 17 let. Pouze majitel nemovitosti se co chvíli mění. Podle šéfa magistrátních památkářů Jiřího Kněžínka se ale možná situace brzy skutečně obrátí k lepšímu. „Už se nám podařilo kontaktovat majitele, ozval se sám a chce předložit studii,“ řekl.

Na Kněžínka to působí tak, jako by vlastníci, převážně zahraniční, domy kupovali jen podle internetu a pak se diví a jsou zklamáni, že si s ním nemohou dělat, co by rádi. Dům Na Kocandě, který sice působí jako velký objekt, je v podstatě mělký a není moc možností k jeho využití. Nejlépe se prý hodí k bydlení, ale majitel většinou sní o hotelu. Když jeho záměr ztroskotá, nechá dům chátrat.

 

Městu ani jeho částem se nedaří přimět vlastníky domů, aby je nenechali chátrat a začali s opravami

 

Častými majiteli, kteří neberou zřetel na to, že jejich domy jsou památkově chráněné a nacházejí se v památkové rezervaci, jsou Italové. Například dva paláce v Rytířské se jim podařilo nenapravitelně poškodit, za což dostali miliónovou pokutu. „Není pravidlem, že za vším jsou Italové. Je ale fakt, že oni v Praze hodně podnikají a investují,“ míní Kněžínek.

Praha 1 registruje objektů připomínajících ruiny více. Ostudou je i dům v Palackého ulici se štítem obchodu s polotovary, prázdného od sametové revoluce. Na dohled je prázdný pětipatrový objekt bývalé stomatologické kliniky v Jungmannově ulici, který vlastní italská firma.

 

Jedinou cestou by bylo vyvlastnění objektů, což zákon umožňuje, ale k tomu bychom neradi sahali Jiří Kněžínek, památkář

 

Hrůzný pohled se naskytne turistům, kteří se zatoulají do Krakovské ulice, kde narazí na dům s vytlučenými okny. Patří Židovské obci. „Už mají zpracovaný projekt na rekonstrukci, takže tady je naděje, že se brzy situace změní,“ uvedla vedoucí odboru územního rozvoje Prahy 1 Jaromíra Eismannová. Stejně jako Kněžínek tvrdí, že pokud lidem domy nepadají na hlavu, nedá se s tím nic dělat.

„Jedinou cestou by bylo vyvlastnění objektů, což zákon umožňuje, ale k tomu bychom neradi sahali. Navíc, co by stát s nimi dělal,“ ptá se Kněžínek. „Nikdy nikdo to nezkusil. Muselo by to být ve veřejném zájmu,“ míní Eismannová. Kdyby prý domy stály v cestě dálnici, asi by se to řešilo jinak.

Vlastníci slibují, ale domy stále chátrají

Takřka učebnicovým příkladem chátrání objektu je dům v Žitné ulici, v němž žil a zemřel hudební skladatel Antonín Dvořák. Také je na něm jeho busta. Vinohradská radnice vlastníkům ukládá pokuty, ale jinak se neděje nic. „Nyní jsme požádali odbor výstavby a právníky ke zhodnocení situace, zda bychom mohli jít formou exekuce,“ řekla Právu starostka Prahy 2 Jana Černochová. Městská část může totiž dům opravit na své náklady a investici pak vymáhat po majiteli, což by mohlo skončit onou exekucí.

Vlastníkem objektu je společnost Armida Real Estate, která patří společnosti sídlící v Panamské republice. Armida přitom slibuje již několik let, že se do rekonstrukce pustí. Dům proslavil kromě Dvořáka i další hudební mistr, Petr Iljič Čajkovskij, který za ním chodil, a narodil se v něm sochař Josef Mařatka. Zejména se zahraničními turisty má problém nedaleké Muzeum Antonína Dvořáka. Chtějí totiž vidět dům, kde slavný skladatel pobýval až do smrti, což se pracovníci muzea kvůli stavu domu snaží tajit.

Společnost Antonína Dvořáka se snaží objekt prohlásit za kulturní památku ve snaze zabránit jeho další devastaci. Již podala návrh ministerstvu kultury. Iniciovala alespoň sejmutí busty Dvořáka z průčelí, jejímž autorem má být sochař Otakar Španiel, a předat ji do muzea. „Památkový ústav ale konstatoval, že se to v žádném případě nesmí udělat,“ řekla Právu Černochová. Občas se podle ní stává, že poslední dva nájemníci domu přes skladatele dokonce věší prádlo.