Získat památku není problém, dokonce fakt, že je daný objekt za památku prohlášen, může snížit jeho cenu. Pro některé zájemce totiž může být tato skutečnost břemenem, protože vlastník památky je povinen se o ni ze zákona starat.

To znamená, že by se neměly měnit její znaky, pro které byla na seznam památek zapsána. A když chce někdo opuštěný zámeček i třeba vesnické stavení radikálně přestavit, památková ochrana mu v tom zabrání.

Památka má tedy v tomto směru omezené možnosti, jak ji využít - a proto může být i pro některé solventní zájemce nezajímavá. Na druhé straně ale téměř vždy koupit památku znamená vložit do ní mnoho peněz. Stavby, které jsou ke koupi, byly často léta neobývané.

Tři desítky zámků a hradů vrátil stát původním majitelům

Nemovitých památek se dnes v ČR eviduje kolem 40 000, památkami ale zdaleka nejsou jen vyšperkované zámky, které lidé objíždějí během letní sezony. Ze 130 hradů a zámků přístupných veřejnosti se jich po roce 1989 původním vlastníkům vrátilo kolem 30.

Spolu s dalšími, o které stát nepečoval, dnes patří desítky zámků a hradů soukromníkům, obcím či jiným vlastníkům. Zmíněná stovka je jakousi výkladní skříní představující péči státu o památky.

Památkově chráněné a státem vlastněné jsou i četné městské paláce, které zejména v Praze slouží různým úřadům. Zbylé desítky tisíc památek, jimiž jsou stavby od celých městských rezervací přes hradní zříceniny, zámečky, kostely, kaple, fary, vesnická stavení až po boží muka, vlastní obce, kraje, církve či soukromníci.

A tito majitelé je také prodávají, stát až na výjimky ne. Tou výjimkou je třeba prodej kostela budovy kostela sv. Michala v Praze, který koupil soukromník, jeho dlouholetý nájemce. Podle zástupců státu však až poté, kdy stát neuplatnil předkupní právo, tedy žádná státní instituce historický objekt v centru Prahy nechtěla.

Noví majitelé často nemají na rekonstrukce peníze

Nepotřebné či nevyužité památkové objekty prodávají církve či obce zejména proto, že na jejich rekonstrukce prý nemají peníze. Na nedostatek prostředků si čas od času stěžují i státní správci, v posledních letech se proto na ministerstvu kultury i v Národním památkovém ústavu objevují úvahy o možnosti převádět některé státní objekty na kraje.

Někteří památkáři se v této souvislosti ale bojí toho, že kraje by později také zjistily, že na provoz památek nemají peníze a mohly by hrady a zámky prodávat dál, případně oddělit nemovitost od jejího interiérového vybavení, čímž by podle nich ztrácela na umělecko-historické hodnotě. Obávají se také toho, aby památky nebyly jen prostředníkem pro získávání peněz z evropských fondů.

Počátkem 90. let se mnoho památek stalo zástavou v bance - příkladem je léta chátrající zámek v Buštěhradu, který koupila firma dnešního majitele zmíněného kostela sv. Michala. Po letech chátrání zámek před čtyřmi lety obec koupila zpět, peníze na opravu však dává dohromady složitě.