Článek
Strašilky nebo také pakobylky jsou druh tropického hmyzu, který se přizpůsobil svému prostředí. Tvar jejich těla si vyvinul tak, že se velice dobře skrývají zraku predátora. Je jich mnoho druhů a každý má svou strategii.
Některé vypadají jako suchý list, kus větvičky nebo třeba úlomek kůry stromu. Právě pro tuto svou rozmanitost a neobyčejný vzhled jsou oblíbeným hmyzem v domácích chovech.
Nejčastěji se u nás chová strašilka australská, která dorůstá délky až 15 cm. Největší druhy strašilek mohou mít až okolo 60 cm. „Musím zdůraznit, že strašilky jsou přes svůj mnohdy hodně exotický zjev zcela neškodným hmyzem. Nejsou jedovaté a živí se výhradně rostlinnou potravou. Proto je bez obav možné je vzít na ruku, pokud si je člověk chce lépe prohlédnout,” říká chovatel Petr Krupka.
Nevšedně vyhlížející vegetariánky si lidé oblíbili jako okrasný hmyz a chovají je doma.
Není to ani hmyz, který by byl schopen se nějak rychle pohybovat nebo létat, s výjimkou dospělých samců. Takže i při vyjmutí z chovného insektária nehrozí, že by strašilka chovateli někam neočekávaně zmizela. I tyto vlastnosti jsou důvodem jejich oblíbenosti.
Co je potřeba k chovu
Předtím, než si strašilky pořídíte, je potřeba jim připravit zázemí, v němž je budete chovat. Strašilky nejsou nijak náročné a malé druhy se dají chovat třeba ve velké sklenici od okurek. Ale lidé si strašilky pořizují především proto, aby je mohli pozorovat a případně se jimi i pochlubit. Proto je nejlepším řešením insektárium.
„Strašilky chováme v teráriu-insektáriu, nejlépe ze skla, v hezky upraveném teráriu mohou být zajímavým dekorativním prvkem, a navíc je tak můžeme krásně pozorovat. Například svlékání strašilek je takový malý zázrak přírody,“ říká chovatelka Hana Drhovská.
Jako insektárium tedy může sloužit i malé akvárium. Nejlépe vybavené různými větvičkami, po kterých strašilky mohou lézt. Minimální výška insektária se doporučuje jako trojnásobek délky těla dospělé strašilky. Je to především proto, aby se do něj strašilka při svlékání vešla.
Jsou býložravé
Insektárium by mělo být dobře větrané a shora zajištěné jemnou kovovou síťkou. Přestože strašilky nejsou tvorové nijak mrštní, mohou z insektária utéci. A vzhledem k jejich maskovacím schopnostem je pak v bytě skoro nemožné je najít.
Nedoporučuje se používat plastové síťky, protože některé druhy strašilek je s oblibou prokousávají. V insektáriu by také měla mít strašilka možnost přístupu k vodě. Dno insektária je možné pokrýt například papírovými ubrousky, které lze snadno vyměňovat.
„Osobně používám místo ubrousků substrát, protože ten nemusím tak často měnit. Navíc insektárium se substrátem působí přírodněji a tím přirozeněji,“ vysvětluje Petr Krupka.
Kde a jak si je pořídit?
Nejlepším způsobem, jak si strašilky pořídit, je navštívit nějakého chovatele. Ten zájemci většinou i poradí a upozorní na možná úskalí chovu.
Skvělou možností jsou také teraristické burzy, které se pravidelně pořádají, kde se dá mluvit s různými chovateli a vidět, popř. zakoupit různé druhy strašilek.
Zatímco některé strašilky připomínají lístečky, jiné vypadají jako větvičky.
Samozřejmě je možný nákup i přes inzerát, vzhledem k tomu, že se jedná o hmyz, který bez problémů snese transport, zasílají chovatelé strašilky i poštou.
Ceny strašilek se liší podle druhu, velikosti apod. Obecně lze ty nejlevnější pořídit za 50 Kč, běžné ceny jsou do 150 Kč.
Krmení a napájení
Strašilky jsou výhradně vegetariáni, živí se pouze rostlinnou stravou. Najdou se mezi nimi druhy tzv. monofágní, tedy takové, které se živí pouze jediným druhem rostliny.
Vzhledem k tomu, že strašilky jsou hmyz tropický, je takové druhy těžké v našich zeměpisných šířkách chovat, dopřát jim tu správnou stravu. Proto se chovají především druhy oligofágní živící se celou skupinou rostlin nebo pár druhů polyfágních, všežravých.
Nejčastěji chovaná strašilka australská se ve své domovině živí především listy eukalyptu. Nicméně nepohrdne ani jinými rostlinami, jako jsou listy hlohu, dubu nebo buku. Problém ale je, že v zimě čerstvé listy nejsou dostupné, proto strašilkám nejde koupit potrava v obchodě s potřebami pro zvířata. Chovatel si vše musí zajistit sám.
V našich podmínkách chovatelé krmí strašilky nejčastěji maliním, ostružiním, ale také například dubovým listím, břečťanem a některé druhy přijímají i hloh nebo třezalku.
„Konkrétně strašilky australské se živí také listy maliníku, ostružin, jahodníku nebo růží. Já krmím strašilky ostružinou, která je zelená po celou zimu,“ říká Hana Drhovská. „Znamená to, že tak jednou za dva týdny musím někam do lesa na ostružiny, které si pak doma udržuji v kbelíku s vodou. Pokud máte jen pár strašilek, tak je to lehké, ale já jich mám opravdu hodně, tak toho po lese hodně nachodím.“
Neméně důležitá jako potrava je pro strašilky i voda. Miska s vodou je první, co začínajícího chovatele napadne. Ale pro mnoho druhů strašilek může být při komplikovaném tvaru jejich těla miska s vodou smrtelná past. Proto je lepší dodávat jim vodu ve formě rosy.
Stačí k tomu obyčejný rozprašovač, kterým jednou denně zarosíte listy rostlin v insektáriu. Pro strašilky je přirozenější napít se z rosy na listech, než lézt k misce s vodou.
Péče a chov
Strašilky nejsou hmyzem, který vyžaduje nějak náročnou péči v domácím chovu. Především je nutné insektárium držet v čistotě a bez plísní. Ty se nejčastěji objeví, když je v něm příliš vysoká teplota a vlhkost. Proto je třeba mít insektárium dobře větrané a s rosením to nikdy moc nepřehánět.
Další, na co je třeba dávat pozor, je křehkost strašilek. Jakákoliv manipulace s nimi musí být tedy velice jemná a opatrná.
„Snažím se na strašilky vůbec nesahat, jsou křehké a nechtíc je můžeme více zmáčknout nebo je připravit o končetinu. Pokud je potřebuji přenést, nechám je vylézt mi na ruku, s menšími manipuluji pomocí brček, na která ochotně vylezou,“ vysvětluje Hana Drhovská.
V insektáriu plném větviček a listí se strašilky rády zabydlí a je pak zábavou je pozorovat.
K rozmnožování strašilek u většiny druhů nepotřebujete mít pár. Hodně chovaných druhů se množí partenogenezí, tedy bezpohlavně. Samička naklade neoplodněná vajíčka, ze kterých se pak rodí opět jen výhradně samičky.
Počítejte tedy s tím, že pokud se strašilka u vás bude cítit dobře, začne klást vajíčka. Samička jich je za svůj život schopna naklást až tisíc.
Ne ze všech vajíček se strašilky vylíhnou, někdy prostředí není ideální a nevylíhnou se vůbec. Proto zkušení chovatelé vajíčka sbírají a dávají je zvlášť do líhní, kde je teplota a vlhkost stálá a ideální. Ale nebojte se, pokud nechcete strašilky ve velkém množit, můžete nakladená vajíčka sbírat a likvidovat.
Fáze vývoje
Strašilky, stejně jako mnoho dalších druhů hmyzu, jsou druhem s nedokonalou proměnou. Z vajíček se tedy nenarodí hotové strašilky ale tzv. nymfy, podobné na první pohled spíše mravencům.
Protože povrch těla strašilek pokrývá pevná schránka, musí se jí při svém růstu pravidelně zbavovat. Takzvané svlékání strašilek je doslova přírodním zázrakem.
Než se z nymfy vyroste dospělá strašilka, svlékne se v průměru šestkrát. Až poté se jedná o tzv. imágo, tedy kompletně vyvinutého dospělého jednice, schopného se rozmnožovat.
Strašilky mají neuvěřitelně zajímavý vzhled.
Život strašilek není úplně nejkratší, ve srovnání s některými jinými druhy hmyzu. Samice se dožívají typicky okolo 12 měsíců, samci mají život kratší, tedy 3-5 měsíců.
Strašilky jsou zajímavým, a přitom pro chov nenáročným hmyzem. Mohou je chovat třeba i děti. Pokud máte chuť, stačí sehnat velkou sklenici nebo koupit akvárium a začít doma chovat tento zajímavý a na pohled atraktivní hmyz.
Anketa
Čekala déle než půl roku
„To, jaký jste chovatel, si můžete otestovat na tom, jestli se vám podaří odchovat strašilky z vajíček. Strašilky k tomu, aby snesly vajíčka, nepotřebují samce, takže i s jednou samičkou si můžete odchovat potomstvo. Je potřeba velké trpělivosti. Já jsem dle doporučení vajíčka strašilky dala do krabičky na vhodný podkladový materiál a pilně rosila každý den po dobu 6 měsíců. A nic. Už jsem je chtěla vyhodit, když tu jednou moje dcera začala strašně křičet, že po mně leze pavouk. Naštěstí pro mě to nebyl pavouk, ale malá strašilka. Takže nakonec to trvalo skoro sedm měsíců,“ říká Hana Drhovská.
