Majitel štěněte by si měl především uvědomit, že výchova a výcvik nemají mezi sebou ostře stanovenou hranici, že se plynule prolínají. Štěně je stejné jako malé dítě, musí se na něj proto klást pouze takové nároky, které je schopno zvládnout a pochopit.

Rozplývat se pouze nad tím, jak je štěňátko roztomilé a zanedbat jeho výchovu a výcvik, se může v budoucnu stát velkým problémem. A každý promarněný den u štěněte stojí minimálně měsíční námahu v jeho dospělosti. Proto je nutné začít s výchovou a výcvikem co nejdříve, po malých krůčcích, ale trpělivě a pravidelně.

Jedním z možných druhů výcviků psa je napříkald canisterapie.

Jedním z možných druhů výcviků psa je například canisterapie.

FOTO: Roman Mašín

Základní poslušnost

Když se řekne výcvik, lidé si většinou představí psa, který skládá zkoušky a účastní se závodů. Je to ale jen špička ledovce. „Výcvik a tedy i základní poslušnost by měl mít každý pes, protože jen tak je schopen bezpečně a bez problémů a stresů žít mezi lidmi,“ říká Honza Dubový, spoluzakladatel a prezident Speciálního kynologického svazu TART, bývalý československý reprezentant a mistr sportu.

„Vždyť domestikace psa není o ničem jiném, než aby byl schopen poslouchat svého pána a nebýt nekontrolovaně nebezpečný pro své okolí.“

Základní výchova a výcvik jsou pro všechny psy stejné.

Co by měl pes umět v závislosti na svém věku
stáří 2-4 měsíceMajitel se musí štěněti věnovat, být s ním v kontaktu, hrát si s ním a získávat jeho důvěru. Štěně si postupně přivyká na jméno; při krmení, při příchodu ke kotci, při podávání pamlsku.
Pes si pod dohledem člověka zvyká na pravidelné krmení; při nezájmu se musí miska odebrat, nenechávat krmení volně dostupné.
Následují první nenásilné pokusy, kdy si pejsek zvyká na obojek a vodítko.
Po vyslovení jména psa ho zkouší majitel přivolat, za rychlou reakci následuje velká pochvala.
Je třeba umožnit pejskovi hru s jinými zdravými štěňaty, kontakt s jinými lidmi.
stáří 4-7 měsícůNěkolikrát denně chodí pes s majitelem na vycházky, pes by měl pokud možno běhat na volno, bez vodítka.
Pes se může seznámit s prostředím cvičiště, poprvé by na něj pes měl jít mimo výcvikový den, aby nebyl vystresovaný z nového prostředí, hluku i mnoha psů a lidí.
Následuje nácvik ovladatelnosti na vodítku, při pochodu musí psovod dělat velké oblouky, aby si pes zvykl na změnu směru a přitom se držel psovodovi u nohy.
Nácvik sedni, lehni, vstaň na vodítku u nohy psovoda.
Procvičuje se přivolání v různém prostředí. Není třeba ho vynucovat a vyžadovat přesnost provedení.
Na závěr poslušnosti pokus o odložení psa - pes dostane povel lehni, psovod se od ležícího psa vzdálí na dva až tři metry. Pes musí vydržet ležet, tak zvaně odložený.
stáří 7-10 měsícůPřivolání psa, kdy si musí sednout před psovoda, cvik se pozvolna upřesňuje
Nácvik sedni, lehni, vstaň. To vše dělá pes na vodítku ve vzdálenosti asi jednoho kroku před psovodem.

Plemena, která se nedají vycvičit, neexistují

Pes byl domestikován, aby se stal společníkem a pomocníkem člověka. Lidé postupně vyšlechtili různá plemena pro různé činnosti, různou práci. Časem a šlechtěním tak vznikli psi, kteří jsou úzce zaměřeni na určitou činnost nejen svými fyzickými, ale i mentálními předpoklady. Všichni bez rozdílu však pro svůj život s člověkem potřebují alespoň základní dovednosti, které se musí naučit výcvikem.

Samozřejmě je nesmysl snažit se ze psa společenského plemene vycvičit dobrého loveckého psa. Ale i tzv. gaučák potřebuje základní výchovu a výcvik. Psa jakéhokoliv plemena nelze výcvikem poškodit.

Jsou plemena, jež lze cvičit bez problémů prakticky jakýmkoliv způsobem, a jsou jiná, u nichž je výcvik více či méně složitý. Ale vycvičit se dá každý pes.

Každý pes by měl prodělat výcvik.

Každý pes by měl prodělat výcvik.

FOTO: Roman Mašín

Ve smečce až poslední

Důležitou součástí výchovy je tzv. socializace štěněte. Tedy to, aby si zvyklo na život ve společnosti lidí a popřípadě na další domácí zvířata. Především by si měl pes upevnit a ujasnit vztahy ve své nové smečce, tedy rodině.

Pes by měl vždy být v hierarchii smečky až za všemi jejími lidskými členy. Nikdy nesmí získat místo vyšší. „Pes dominující svým majitelům je nebezpečný pro ně i pro jejich okolí,“ varuje Honza Dubový, „z médií známe mnoho případů, kdy pes napadne členy rodiny, což jsou právě případy špatné socializace a výchovy.“

Základní znalosti o socializaci psa by měl mít každý ještě předtím, než si štěně přiveze domů, socializace začíná už u chovatele a nový majitel v ní musí pokračovat.

Je-li pes dobře socializován, bortí se i pořekadlo o nesnášenlivosti psů a koček.

Je-li pes dobře socializován, bortí se i pořekadlo o nesnášenlivosti psů a koček.

FOTO: Roman Mašín

Mezi důležité prvky socializace patří i to, že si pes zvykne na styk s cizími lidmi a pobyt v cizím prostředí. Částečně to probíhá při výcviku na kynologickém cvičišti, například v tzv. štěněcích školkách, ale začít se musí co nejdříve; jezdit se štěnětem ve veřejných dopravních prostředcích, navštěvovat frekventovaná a hlučná místa, jako jsou nádraží, restaurace, náměstí apod.

Pokud si štěně zvyká na vnější podněty od malička, není s ním problém v dospělosti. Klasickou známkou správné socializace je to, že pes považuje za členy své smečky všechny živé tvory v domácnosti. Tedy i ostatní domácí zvířata. Takže tvrzení o nepřátelství kočky a psa v tomto případě vůbec neplatí.

Základem je přivolání

Základním cvikem, který by měl zvládat každý pes, je přivolání. Dalšími důležitými prvky jsou chůze u nohy, povely sedni, lehni a odložení psa, kdy na svého majitele pes čeká na určeném místě poté, co dostal povel lehni.

Kdo se nechce věnovat výcviku na vyšší úrovni, ten nemusí vyžadovat po psovi naprostou přesnost provedení, nicméně každý by měl být schopen svého psa přivolat, jít s ním u nohy např. ve městě a pes by měl umět si na povel sednout a lehnout, třeba v dopravních prostředcích.

Přetahování se o tzv. peška

Přetahování se o tzv. peška

FOTO: Roman Mašín

„Výcvik si samozřejmě může dělat každý sám i doma, ale i zkušení psovodi chodí alespoň občas na cvičák, kde se na jejich provádění výcviku podívá někdo nestranný a případně opraví chyby, které si majitel psa ani neuvědomuje,“ upozorňuje Honza Dubový.

Výchova a výcvik štěněte by měla být především nenásilná a pro štěně by se mělo jednat o hru. Pochopitelně, pokud štěně něco vyvede nebo si postaví hlavu, musí dostat jasně najevo, že to je špatně a že si to nesmí dovolit. Trest a odměna jsou dvě strany jedné mince a majitel by se měl naučit je správně používat. Právě špatné používání odměny a trestu je nejčastější příčinou problémového chování psů.

Pro laika se proto doporučuje alespoň základní kurz poslušnosti v kynologickém klubu, na cvičišti. Většina kynologických klubů nabízí tyto kurzy, aniž by se majitel psa musel přitom stát členem klubu. Kurz většinou trvá 2-3 měsíce a minimální věk psa je ve většině případů kolem půl roku.

Coursing

Coursing

FOTO: Roman Mašín

Existují ale také tzv. psí školky, kam lze chodit se štěnětem už od chvíle, kdy má všechna platná očkování. Školky odborníci velmi doporučují, protože čím dřív začneme, tím lepší budou výsledky a pohodovější soužití se psem v dospělosti.

Jak vybrat správné cvičiště
1. Navštivte nejméně dvě cvičiště, abyste měli srovnání. Kontakty na kynologické kluby a jejich cvičiště najdete na internetu.
2. Zjistěte si něco o výcvikáři a způsobu jeho výcviku. Čeho dosáhl a s jakými plemeny má zkušenost.
3. Ptejte se, kolik psů cvičí v jedné skupině. Čím je jich víc, tím bývá výcvik méně kvalitní. Ideální je mít ve skupině 5 až 8 psů.
4. Poslušnost se má cvičit krátce a intenzivně, aby psi neztratili motivaci a nebyli unavení.
5. Zjistěte, jak se výcvikář věnuje problémovým psům.
6. Všímejte si i toho, jak je cvičiště udržované a jaké je jeho zázemí.

Výcvik pro majitele

V domácích podmínkách lze samozřejmě také cvičit, a je to i nutné! Každý zkušený kynolog majiteli psa řekne, že na cvičišti se vlastně neučí psi, ale jejich majitelé, jak psa cvičit a vychovávat. To, co se naučí v kurzech, je pak nutné denně procvičovat se psem. Za všech okolností; doma, na zahradě i na procházce.

„Pes musí umět poslouchat nejen na svém teritoriu, na území, které zná, ale kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek,“ podotýká Dubový, „jen tak se pozná opravdu vychovaný pes.“

Pamlskovník

Pamlskovník

FOTO: Roman Mašín

Literatury o výchově a výcviku psů je na trhu spousta, ale bohužel mají různou kvalitu. Pokud si už chcete nějakou knížku pořídit, nechte si poradit od zkušených kynologů.
Pokud se rozhodnete se svým psem cvičit na vyšší úrovni, cvičit sportovní kynologii, máte dnes nepřeberné množství disciplín a směrů, kterým se lze věnovat. Výběr by měl odpovídat schopnostem psa a tomu, co ho baví.

Ne všichni psi se hodí na jakýkoliv sportovní výcvik, ale na druhou stranu jsou jedinci, kteří dosahují vynikajících výsledků i v oborech, k nimž má původní určení plemene daleko. Takže se můžete setkat třeba s pudly, kteří jsou výborní obranáři nebo třeba s canisterapeutickými dobrmany.

Každý pes je individualita, nelze vycházet z nějakých zažitých pohledů na jednotlivá plemena.

Nejrozšířenější psí výcviky
1. Všestranný sportovní výcvik
Všestranný výcvik má tři základní disciplíny – stopu, poslušnost a obranu. Pes může cvičit všechny disciplíny, jsou ale i psi specialisté, tedy obranáři a stopaři. Ti vždy cvičí poslušnost a pak pouze obrany nebo stopy. Existuje několik směrů všestranného výcviku, jako je třeba mezinárodní řád IPO (zaměřený na naprostou přesnost cviků), národní řád ZVV (specifický v ČR), TART (výcvik k praktickému využití psa) apod.
2. Lovecký výcvik
Název říká vše. Tímto výcvikem se zabývají především myslivci, ale jsou i specialisté, kteří své psy cvičí a pronajímají je pak na hony. Hodí se pro něj především psi loveckých plemen, ale je možné vycvičit i psa jiného plemene, pokud má pro lovecký výcvik vlohy a předpoklady.
3. Záchranářský výcvik
Záchranářský výcvik má několik specializovaných oborů, z nichž vycházejí např. psi pro vyhledávání v sutinách, lavinoví psi, vodní záchranáři apod. Profesionální záchranáři mají své vlastní psy, ale většinu záchranářských psů vlastní dobrovolníci, kteří s nimi cvičí ve volném čase nebo jen tak pro zábavu. A ti nejlepší z nich pak jsou vedeni jako záloha pro případ profesionálního nasazení.
4. Agility a tanec se psem (dog dancing)
Agility je parkúrový sport, kde psi překonávají překážkovou dráhu na čas a přesnost. Je to sport vhodný snad pro všechna plemena psů i pro psovody-děti. Stejné je to u tance se psem, kde děti a mladí psovodi převládají. Při tanci se psem se, jak název napovídá, provádí cviky na hudební doprovod.
5. Flyball a dogfrisbee
Oba tyto sporty jsou založeny na chytání hozených předmětů psem. U flyballu je to míček a u frisbee plastový létající talíř. Před chycením předmětu musí psi např. překonat překážky nebo udělat různé cviky a pohybové kreace.
6. Dogtrekking, dogpulling, mushing
Všechny tři sporty jsou založeny především na výdrži a fyzických vlastnostech psa. Nejznámější je mushing, neboli závody psích spřežení. Hodně populární je dnes dogtrekking, překonávání extrémních vzdáleností se psem. Jsou to vlastně pěší túry na vzdálenosti kolem sta kilometrů i více. Dogpulling je sport, ve kterém jsou jednotliví psi zapřaženi k břemenu určité hmotnosti a mají za úkol ho táhnout po vyznačené dráze. Česky se tomuto sportu také říká „závody psů v tahu břemen“.
7. Pastevecký výcvik
Zcela specifický druh tradičního výcviku, vhodného především pro pastevecká plemena psů. Je to výcvik pracovní, i když se samozřejmě i v této disciplíně soutěží. Pro diváky jsou výkony pasteveckých psů často naprosto neuvěřitelné. Sehnat rozutíkané stádo třeba ovcí je opravdu výkon. Na soutěžích je vidět i to, že pes musí prohnat stádo nebo dokonce hejno kachen skrz rozmístěné branky.
8. Coursing a psí dostihy
Oba sporty jsou psí dostihy, kde psi běhají za plastovým třapcem. Rozdíl je v praktickém provádění. Klasické dostihy jsou určeny pouze pro chrty a některá tzv. primitivní plemena (např. faraónský pes, podengo, nebo basenži). Psi závodí na speciálním uzavřeném oválu s délkou 280-480 m a startují ve skupinách až šesti psů. Oproti tomu coursing se běhá v přírodě na dráhách až 700 m dlouhých maximálně ve dvojicích. Zúčastnit se mohou psi všech plemen.
9. Canisterapie a asistenční psi
Tyto dva druhy výcviku nejsou sportovní a jsou tu jen pro úplnost. Canisterapie je výcvik psů, kteří jsou k němu psychicky i fyzicky vhodní. Psi pak slouží pro duševní nebo fyzickou terapii seniorů, nemocných a postižených. Asistenční psi jsou psi, kteří pomáhají v životě postiženým. Psa cvičí specialista a po ukončení výcviku ho předává postiženému, u kterého pes stráví zbytek svého života.

Vhodné vodítko a obojek

I pro základní výcvik a výchovu psa je potřeba pár základních pomůcek. První a základní je vhodný obojek a vodítko. Ty jsou pro výcvik psa trochu odlišné od těch, se kterými chodí pes na běžnou procházku. Na výcvik je nejlepší pořídit jednoduchý kovový řetízek, tzv. stahovák.

Existují i jeho různé varianty - polostahovací, dvojitý i trojitý řetízek. Vodítko by mělo být do ruky měkké a s pevnou odolnou karabinou. Jeho vhodnou délku zjistíte tak, že si psa posadíte k noze a položíte si konec vodítka na prsa - v takovém případě by mělo být vodítko jen lehce prověšené.

Pešek při výcviku zastupuje kořist

Pešek při výcviku zastupuje kořist.

FOTO: Roman Mašín

Pamlsky

Pamlsky jsou, alespoň pro úplný začátek výcviku, nezbytné jako odměna za dobře provedený cvik. Je ale nutné je nosit tak, aby byly rychle k dispozici. Kynologové takové pomůcce říkají pamlskovník. Je to taštička nebo kapsa, kterou lze upevnit na oděv nebo opasek.

Odměna po provedeném cviku totiž musí přijít co nejdříve - obecně se tvrdí do 4 sekund - aby si ji pes s cvikem spojil. Postupně se samozřejmě přechází především ke slovní a fyzické pochvale (poplácání) nebo si pes může pohrát s oblíbenou hračkou.

Kdo se výcvikem chce zabývat víc, bude si muset ještě nějaké specializované pomůcky pořídit. Například stopovací vodítko, dřevěnou činku na aport, postroj nebo takzvaného peška na nácvik zákusů, který vlastně imituje kořist a další pomůcky. Ale to už je jiná kapitola.

Může se vám hodit na službě Firmy.cz: