Článek
Pražský byt a celý dům je už nějaký čas zrekonstruovaný, chalupu zvedli o štok výš a nová deska je připravena k cestě za posluchači. Dost důvodů k dobrému pocitu z odvedené práce.
Fanoušci navíc mohli svoji zpěvačku po čase slyšet, jak sama „staromilsky“ říká, na koncertní šňůře – tedy moderně na turné. „Od muzikálů jsem si dala po desáté roli (v Angelice) pauzu a zážitek z koncertů byl zase skvělý.“
„Mám ráda hladké sklo, nebo naopak i broušené a malované. Při pohledu na tu krásu vůbec nechápu, jak mohou novoborské sklárny krachovat,“ říká Petra Janů. Síň slávy(vpravo)je také velká místnost.
Zalehnout v bílé na matrace
„Jsme tady asi od roku 1975, 76... To je opravdu hodně. Vždyť jenom se Zelenkou (manželem, pozn. red.) jsme třicet let a to už jsme tady žili před svatbou. A zatím se dá dál. Kdyby nájem tohoto státního bytu šplhal výš a výš, tak bychom asi přemýšleli o investování do vlastního. Ale zatím to neřešíme.“
Do dlouhé chodby s malou galerií proudí světlo z obou stran bytu.
V domě ze třicátých let před pěti lety předělávali střechu, fasády, chodby, výtah, stoupačky, pak celou elektriku a všechno bylo rozkopané. „Bylo tu půl metru sutě a když řemeslníci odpoledne po práci odešli, tak jsme večer vytáhli matrace a zalehli na jediné čisté místo. Když jsem měla mít vystoupení, šla jsem se ke kamarádce oprášit, zcivilizovat se a teprve pak jsem vyrazila zdobit do společnosti. To trvalo asi čtyři měsíce a už jsme byli na prášky. I když řemeslníci skončili.
Nevěděla jsem, kde začít, tak jsem seděla na té matraci a hystericky plakala, krystalická beznaděj,“ už se dnes směje Petra a na vzpomínkový dort dodává šlehačku: „Když už bylo všechno voňavoučké a k tomu nějaký nový nábytek, aby to bylo načančané, tak jsem se jednou ráno vzbudila, protože mi na hlavu kapala voda. Sousedi nás vytopili!
V podlouhlé kuchyni je místo na další jídelní stůl. A výhled na věž hotelu s hvězdou (vlevo). Před lety nahradil kamna krb (vpravo) a stačí škrtnout. „Máme sklep plný březového dřeva.“
Byla jsem zralá na to vzít si kartáček, pyžamo a jít do Bohnic. Naštěstí jsem měla – a mám kamarády – pomocníky. Na okna mám moc šikovné chlapce Pepu s Radkem. Taky malují, dělají parkety, sádrokarton, jsou prostě úžasní a ještě je s nimi sranda.“
I tentokrát je celý prostorný byt vyveden v bílé. „Nesnáším barvy na stěnách. Vím, že mají význam, ale omrzí. Bílá mi přijde nejlepší a můžete na ní pověsit co chcete. Navíc malování také není záležitost, kterou bych musela často.“
U Zelenků taky konzervativně nepřemisťují nábytek. „Možná je to důsledek dětství u babičky, která přemisťování nábytku měla jako úchylku. Děda chodíval na noční a kolikrát se při návratu o něco přerazil, protože si nerozsvěcel, aby nás nebudil.“
Prostorný byt umožňuje zařídit obývací pokoj vlastně jenom sedací soupravou.
Hry chalupářské
Pořád je prý co dělat i na chalupě. „A to natolik, že těžko hovořit o nějakém relaxu, ale samozřejmě je to jiná činnost než v Praze. Je tam na všechno čas a prostě nádherně,“ pochvaluje si paní Petra samotu za Jindřichovým Hradcem.
„Jediná nevýhoda je vzdálenost. Celé stavení jsme rekonstruovali, takže vznikla vlastně nová bytová jednotka. Na Jižní Čechy se adaptuji rychle, ale Zelenka je z toho klidu za chvíli nesvůj. Dokonce už ani na ryby nechodí, protože prý už všechny ryby, co chtěl, chytil. Takže si už ani rybářský lístek nekupuje, aby prý neměl blbý pocit, že k vodě přece jenom nejde.“
Orchidej dostala Petra Janů od kamarádky.
Chalupa a zpívání jsou podle Petry Janů dva světy, které moc dohromady nejdou. „To akorát Zelenka si tam zavedl internet a pracoval tam celé léto. Já jsem pracovala v Praze, protože jsem se upsala televizní soutěži Duety a měla jsem v srpnu (!!!) dvanáct vystoupení.“
V bytě se tak Petra mohla starat i o orchidej od kamarádky. „Vždycky jsem je mojí péčí zabila. Ale tentokrát jsem dostala i radu: nechat v průsvitných květnících a jednou za týden na dvacet minut namočit do odstáté vody s kapkou hnojiva, nechat okapat a zase vrátit do květníku. Pak krásně kvete.“
Ve středu bytu je slavnostní jídelna v historizujícím stylu a pod dohledem dědy pana Zelenky (vrchního odborového rady ministerstva spravedlnosti) na obraze. Za první republiky mu patřilo v domě celé patro.
Bylinky a brabci z krůty
„Nikdy jsme neměli při zařizování interiéru extra třenice. Já do toho v podstatě nekecám, jen když s něčím hodně nesouhlasím, tak se mu postavím. My to vůbec máme spolu tak, že když to kolikrát sleduji kolem nás, tak bych o tom raději ani nemluvila, abych to nezakřikla. Shodneme se i v kuchyni (a nádobí umývá ten, kdo má zrovna čas).
Kuchyňská linka potvrzuje, že zde se opravdu a s láskou vaří.
Při vaření zbožňuju bylinky – bazalka, rozmarýn, libeček, dobromysl... Naučila jsem se jíst zeleninu, ryby, kuřata... Docela se mi daří držet i linii a pochutnat si při tom. Zelenka při vaření spíš experimentuje. Stravujeme se podobně, zdravě. Červené maso se u nás moc nevidí. A když, tak libové. A když dělám vepřové brabce, tak z krůty. Je to strašně dobré: krůtí prsa nakrájíte na kostičky, posolíte, opepříte, zakapete olejem, posypete drceným kmínem a vypasírovaným česnekem, zamícháte a necháte do druhé dne. Pak pečete stejně jako brabce. Dobrota se špenátem a bramborovými noky!
I pracovnu zdobí dlouhá linie oken - památkově chráněných.
Návštěvy si to pochvalují a nemusíte mít prase. Jinak jsme ropáci zvyklí na všechno, tak teď si nebudu dělat velké vrásky s nějakými éčky a konzervanty. Spíš si hlídám cvičení. Doma i v nedaleké posilovně. Tam se těžko můžu trenérovi vymlouvat, že byla zacpaná Praha.“
Kouzlo pro dospělé
Petře Janů po osmi letech vyšla v říjnu novinková deska Kouzlo. Je na ní i duet s Petrem Kolářem. „Mám z ní moc dobrý pocit a jestli se přes ten mikrofon a studio dostane nálada ven na posluchače, budu ráda. Myslím, že deska pro publikum, pro které jsem to myslela, bude úžasná. Prostě zpověď dospělé baby!“
Petřina úspěšná pěvecká kariéra je elegantně zdokumentovaná na stěnách pokoje.
Popřejme tedy úspěch i desce a naší hostitelce vše nejlepší k listopadovým (19.) narozeninám! Dobrá nálada jí určitě vydrží, i když se s námi loučila – jako depresivní štír – sice s úsměvem, ale i se slovy: „Už přichází náš čas!“
