Článek
Už méně nás překvapilo, že pan doktor uměl názvy všech rostlin i latinsky. Pod jeho rukama se zahrada (založená v době, kdy jeho pradědeček - operní pěvec - rodinnou vilu v roce 1923 dostavěl) proměnila zásadním způsobem. Zmizely záhony na zeleninu a většinu ovocných stromů nahradily okrasné. ("Ve dvacátých a třicátých letech měly pozemky u těchto domů jiný účel a byla to tu tehdy vlastně periferie.")
Během naší návštěvy bylo patrné, že se na zahradě líbí i jeho třem dětem (čtyřleté Emě, dvouletému Janovi i sedmiměsíčnímu Toníkovi). Chvíli se s námi snažily v dřeváčcích držet krok, ale pak si šly raději po svém.
"Dětem to tu vyhovuje a je jim přáno. Jenže, jak mě viděly vytrhávat plevel, tak se do toho pouštěly i samy a moc se v tom ještě neorientovaly..."
Lukáše Pollerta na zahradě neustále něco příjemně překvapuje. Foto Právo/Václav Jirsa
Tvorba prostoru s citem
"Začal jsem s úpravami někdy v roce 2003 a pořád si s tím podle sebe hraju a nebojím se hodně stříhat. I stromy držím ve středních velikostech. Největší je letície." Proměna dokonce prý ještě čeká i podle nás už vyladěnou cestičku. Nepřehlédnutelné prý budou oblé kameny. Už nic štípaného, klidová zóna.
"Ještě se ze mne stane kamenofil. Je pravda, že vše dělám spíš pocitově a nejednou také špatně. Ale dost jsem si i načetl a nechal si poradit od kamarádů zahradníků. Třeba od Vráti Brabence - saxofonisty ze skupiny Plastic People. Je zahradní architekt, a když se vrátil z Kanady, tak mu Václav Havel nabízel, aby upravil Královské zahrady, ale pak z toho sešlo. Když to tu u mě okouknul před čtyřmi roky, tak mi to pochválil a pak se zeptal, jestli chci slyšet pravdu. Řekl mi, že to dělám, jako když pejsek a kočička chystali dort. Snažil jsem se mu oponovat, že tu chci mít všechno, co mám rád. Ale vysvětlil mi, že mám i špatně rozbitý prostor, že je třeba dbát na průhledy, kterými se dá zahrada opticky zvětšit. Mám tu keře, které změnily místo i třikrát."
Cestička ozvláštňuje odlehlý kout zahrady a potvrzuje, že i s kameny je možné si vyhrát. Foto Právo/Václav Jirsa
Do zahradničení se Lukáš vpravil, když si po nastěhování začal uvědomovat, jak je na zahradě vlastně půl roku hezky. "Mám rád zámecké zahrady, ale na zámku nebydlíme a zahrada (550 metrů čtverečních) je poměrně malá."
Neztrácet čas
Jednou, v důchodu, prý možná půjde někam na samotu, kde by byl ještě větší klid. Ale teď se nikam nechystá. "O víkendech mívám často službu. Dvakrát za měsíc chodím na záchranku. Podívám se tak i k pacientům domů a je to zase jiná a zajímavá - přednemocniční -medicína. Zahrada jako protiváha stresujícímu prostředí v nemocnici? Pro mne medicína není stresující prostředí, to možná pro vás laiky to tak vypadá. Doktorovi nic jiného nezbývá, než si zvyknout."
Zátiší s krmítkem a zvonkohrou jsou celoroční funkční ozdobou. Foto Právo/Václav Jirsa
Praktický pohled na život s dostatečným nadhledem náš hostitel potvrzuje i dalšími slovy o svém bydlení a práci: "Že bydlím nedaleko Vojenské nemocnice má logiku, protože po nastěhování jsem se šel na práci ptát do nejbližší nemocnice. Myslím, že člověk by neměl trávit hodně času na cestě do zaměstnání, protože je to škoda a obrovská ztráta času v životě. Cokoli je lepší, než cesta do práce nebo z práce."
Lukáš Pollert se narodil v Motolské nemocnici, ale z té si jej rodiče dovezli sem. "Je to doslova rodinná vila. Sice jsem pak asi patnáct, dvacet let bydlel na smíchovském nábřeží i v Motole a vrátil se někdy v roce 1996. Jsme velká rodina a tady byla babička."
Pradědeček Lukáše Pollerta - operní pěvec - nechal postavit rodinnou vilu tak dobře, že dodnes nezměnila svoji podobu. Foto Právo/Václav Jirsa
Vila má své původní kouzlo, které je respektováno i v interiéru. "Na to, abych ho narušil, nemám ani peníze. S těmi se dá rušit a předělávat. Naštěstí nejsem milionář, takže nemám žádné velké choutky. Ořechovka má svůj ráz. Trošku anglický styl, jako třeba na Macharově náměstí."
Pestré kolečko
Katalpa, modřín (jako vděk od tatínka jednoho chlapečka, kterému léčil břišní kýlu), kapradí (od manželky hudebníka Jiřího Stivína, také zahradnice), červený javor, vistárie, ale i místečko pro klasické byliny na vaření...
Rozmanitost doslova všude okolo. Plot k sousedům ozvláštňují bambusové rámy, po kterých se brzy budou pnout různé rostliny. A to, co už odkvetlo nebo nemá právě svoji nejhezčí barvu, to nám Lukáš Pollert ukázal na fotografiích ve svém mobilu.
Bambus a ocelová lanka vytvářejí rám pro popínavé rostliny, které tvoří hranici mezi pozemky a vlastně i jednotlivé obrazy. "Každá část jinak pokvete. Jednou to bude celé zarostlé." Foto Právo/Václav Jirsa
"Fotím si často, protože se to tu opravdu proměňuje, třeba támhleta Pieris Japonica...," vyráží opět napříč zahradou a zatím ukazuje zase jinam: "Tenhle bambus dokáže vyrůst až o patnáct centimetrů denně."