V kouzelném domě loutkoherce a scenáristy Miroslava Nopa je vše možné

Pravda, jsme na návštěvě v klasické řadovce ze sedmdesátých let, v nedávných letech zmodernizované.

Kromě ženy Mirky – kolegyně z Kašpárkova domácího loutkového divadla – tu téměř v každé místnosti, včetně garáže a sklepů, přebývají i vodníci, draci, čerti, králové, princezny a další pohádkové postavičky – klasické loutky – marionety.

„Hlavně jsou to tzv. Alšovy loutky, které se u nás začaly vyrábět někdy kolem r. 1912,“ obrací se do historie Mirek, když nás usazuje k vyhřátému krbu. Ten si před lety postavil podle nastudované odborné knihy.

„Sám jsem si vše propočítal, má skvělý tah a dodnes se obejdeme bez krbové vložky. Má to své kouzlo. Sousedé mi do svatebního blahopřání tehdy napsali: „… za dva roky krb, chtěl jsi to, tak trp…“

„Loutky, které různými způsoby po celé republice seženu, pak spolu s manželkou restaurujeme. Žena šije nebo přešívá oblečení, já opravuji rozbité obličeje, ruce, nohy… Zpravidla podle obrázků nebo z knih o loutkách, kde jsou fotografie. Vždy se snažíme o co nejvěrnější zachování původního vzhledu.

Také jsme se před lety pustili do natáčení loutkových pohádek na DVD na motivy klasických, většinou českých, pohádkových příběhů – O Červené Karkulce byla první v roce 2003. Nejraději ale hrajeme živě, ve školkách nebo i venku při různých slavnostních příležitostech.“

Mirek je i muzikant, zpěvák, hraje na kytaru a banjo, v současné době vede Olomoucký swingband. Rozhodně se nikdy nenudí, může také vzpomínat na období 70. let, kdy měl kapelu Falešní hráči. Byli úspěšní na celostátních festivalech Porta. Hráli vesměs vlastní tvorbu, Mirek přiměl tehdejšího člena kapely Karla Plíhala k napsání jeho vůbec prvního písničkového textu!

Psaní textů Mirka baví dodnes, jednak si je píše pro sebe do swingbandu, ale také přepisuje klasické pohádky do vlastních veršovaných scénářů.

K loutkovému divadlu se někdejší absolvent gymnázia a pak grafické průmyslovky dostal přes své zaměstnání v tiskárně, kde byl jeho kolegou principál z olomoucké loutkové scény Kašpárkova říše. Tam tehdy začínal, pak se ale nějakou dobu věnoval víc hudbě. Po odchodu z tiskárny pracoval také jako kameraman u Železničního vojska a nakonec točil na fakultě tělesné kultury.

A přibližně v té době začal realizovat své dětské sny. Předznamenala je příhoda z dětství, kdy byl jako druháček na představení loutkového divadla.

„Dodnes si pamatuji, že to byla pohádka O Zlatovlásce a já byl úplně očarovaný! A když mi pak po představení posadili na klín Kašpárka, který se mnou komunikoval, to ještě mé pocity umocnilo. Hned jsem napsal Ježíškovi o loutky. Dostal jsem opravdu velkou krabici, ale k mému zklamání to byla stavebnice Merkur – táta byl technik. Nakonec jsem mnohem později dostal první loutky od babičky a tak to pomalu začalo...“

Druhý dech pro loutkové divadlo Mirek chytil, když s budoucí ženou (která pochází z Valašska a po dokončení studia tu chtěla zůstat) začali hledat možnost společného bydlení. Procházeli inzeráty a v jednom stálo: Prodám pračku a Alšovy loutky.

„To mne zaujalo. Vzpomněl jsem si na svoji dávnou lásku ke starým loutkám, kdy jsem ale nevěděl, že byly modelovány a vyráběny podle obrázků Mikoláše Alše. Jeho možná víc než osmadvacet akvarelů loutkových postav je v Národním muzeu. Ty v době rozmachu loutkářství u nás inspirovaly mnoho následovníků.

Mladý Aleš pocházel z Mirotic jako Matěj Kopecký, tam asi viděl jeho loutková představení a to ho pak inspirovalo. Alšovky jsou klasika, jsem určitě ctitelem staré školy – život je sladký jen o sto let zpátky! Tak jsem ty loutky koupil a doma, celý nadšený, jsem je ukázal mamince. Ta mne s nimi málem vyhodila, že takové ,zgarby‘ do bytu nechce! Tak jsem vzal záclonovou tyč, připevnil na zeď nad postel a loutky tam pěkně naaranžoval. A maminka povolila…“

Dodnes u Nopů útulný interiér zdobí hned několik sbírek – vedle „zástupů“ loutek (hlavně na schodišti) je tu kolekce dýmek, cibulákový servis, archiv videokazet a vinylových gramodesek…

Vše korunuje modřínový obklad stropu, který je také nadčasový a nezničitelný.

„Bydlíme tu od roku 1983, kdy jsme doslova za pochodu ještě dodělávali spoustu věcí, aby tu bylo hlavně bezpečno pro naše malé dcery. A je tu skutečně parádní bydlení! Ta starší si nedávno s manželem koupila menší domek pár set metrů od nás, bylo na něm dost práce na zrekonstruování, ale zvládli to v pohodě. Máme to, my k vnučkám a ony k nám, pár minut.

Chodí k nám často a samozřejmě si hrají i s loutkami. Ale poučeně, s velkou úctou, velmi opatrně, jako s babiččiným porcelánem. S loutkovým divadlem je totiž pohoda, poetické chvíle jak pro diváky, tak pro ty, co hrají…“

Druhá dcera žije řadu let v Americe, kde zůstala po studiu a našla si partnera s evropskými kořeny, takže uvažují, že se v blízké budoucnosti přestěhují do Česka. Tak by se, k naší velké radosti, po letech zase dala rodina dohromady častěji než jednou za rok při jejich návštěvě doma.“

„Řadovka měla být původně dřevostavbou a dala se tehdy postavit na betonové základové desce za rok. Po dohodě se stavebním dozorem jsme se společně rozhodli, že projekt zvedneme o garáže a technické podlaží.

Hrubou stavbu musel každý stavebník dodržet podle projektu a detaily interiéru si mohl každý dodělat podle svého. Některé vnitřní příčky měly být ze sololitových panelů, já jsem je už tenkrát chválabohu vyzdil. Nedávno jsme dům zateplili a vyměnili původní netěsnící okna i dveře. Dům nám teď slouží výborně, ale práce kolem údržby je pořád dost.

Zahrádka je malá, ale pro potěšení ženě z kytiček a nám oběma pro trochu čerstvé zeleniny to úplně stačí. Máme krásný výhled z lodžií v obou patrech. Z jedné strany vidíme majestátní baziliku na Svatém Kopečku a na jihozápadním směru (krásná ve dne i v noci) je naše Olomouc.“