Hlavní obsah

Slávek Boura se cítí být korábem mezi dvěma břehy

Právo, Zdeněk Smíšek

Po letech na televizní obrazovce se Slávek Boura poslední dobou soustředí na realizaci své autorské a originální vize – interaktivního muzikálu. Předlohu – knihu Naháči – už vydal. A tak má čas přemýšlet i o tom, kde jinde bude od května se svojí partnerkou zase bydlet.

Domov Slávka Boury a jeho unikátní sbírka obrazůVideo: Novinky

 
Článek

„Zatím jsme něco jako velký koráb mezi dvěma břehy.“ Syn námořníka se narodil v Oděse (kde otec právě studoval), ale už od devíti měsíců je jeho život spjat s Prahou. Přesto připouští, že zdědil toulavé geny. A i když nyní bydlí v podnájmu, dovede si prý představit, že jednou bude mít vedle bydliště v našem hlavním městě ještě i domek u moře, nejlépe ve Španělsku.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Z příjemné místnosti je vstup na terasu – předzahrádku. Pravda, za zídkou a pod domem lze tušit transformovnu postavenou někdy před třiceti lety.

„Člověk má mít sny, aby věděl, kam spěje. Ruku na srdce, kdo z nás by si nedovedl představit podzim života u moře, na útesu nedaleko pláže. O to jde, ne? Já jsem se narodil u moře, tak bych tam rád i zesnul. Ale předtím ještě několik desetiletí žít,“ směje se nahlas Slávek, když si dělá pohodlí na gauči.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Spokojené dvojici je společně dobře, i když ještě neví, kde přesně zakotví.

„Dálky mě vždycky lákaly. Ale námořník už ze mne nebude. Nehledě na to, že nám Kožený celou námořní plavbu rozprodal a z tatínka udělal nezaměstnaného. Ale slaný vzduch od moře mám raději, než ostrý vzduch hor. Dálavy a nekonečnost mě také baví. Ale to s bydlením až tak nesouvisí, že?“

Povzbudivé obrazy

„Pravda, velké to tady není. Takže v obývacím pokoji je i pracovní kout s počítačem, tiskárnou. Místnost je spíše než obývací, opravdu pracovní. Přesto se snaží tvářit harmonicky,“ konstatuje Slávek.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Obrázky s buddhistickými odkazy

"A pohodu domova vždycky tvoří žena,“ obrací se s úsměvem na partnerku. Jsou spolu přes dva roky. V tomto dvoupokojovém (ještě ložnice a šatna) bytě pak přes rok. Obrazy v interiéru s minimem nábytku tu hrají zjevně důležitou roli.

Místu nad jídelním stolem dominuje originál od malíře Miloše Kurovského (vyvedený na kartonu z krabice) a našemu hostiteli tak připomíná romantické roky raného mládí, kdy se rád procházel i pověstnou uličkou Nový svět na Malé Straně. To tam měl ještě malíř v přízemí ateliér s osvětlenými okénky rovnou do ulice. Nepřehlédnutelné jsou i další obrázky – oleje od Slávkovy maminky.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Jídelní stůl (s obrazem mystika Kurovského) tvoří předěl mezi kuchyní a obývací částí propojeného prostoru.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Jídelní stůl (s obrazem mystika Kurovského) tvoří předěl mezi kuchyní a obývací částí propojeného prostoru.

„V důchodu v sobě objevila skrytý talent.“ Jednu stěnu prosvětleného bytu (se vstupem na samostatnou terasu – zahrádku) zdobí sbírka reprodukcí malíře Slavíčka odrážející jeho studia u mnichů v Tibetu. „Poznali jsme se, když jsem dělal v televizi. Mám k té tématice blízko. Jsem částečně pankáč a částečně zen-buddhista. A to mě osvobozuje od širokospektrálního křesťanství. Když k tomu přidám, že jsem jednou nohou samozřejmě i pohan, tak je to vše dohromady vzdor proti křesťanství.“

Pachová stopa

Do podnájmu přišli, když už byl oplocený komplex bytových domů, ve stráni kousek před motolskou nemocnicí, zařízen a vybaven. Tedy především příjemnou kuchyní.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Efektní i funkční kuchyňské zákoutí, kde se často vaří čaj.

„V té trávíme oba také poměrně dost času. A pro mne je v ní nejdůležitější čajový překapávač, vypiji litr a půl čajů denně. Doporučuji tibetský. Kromě kuchyňské linky tu nic nebylo, takže jsme to museli nejen zařídit, ale dát tomu i naši „pachovou stopu“, i když byt snadno opustíme. Zdaleka to tu neodpovídá našim konečným představám. Je to zařízeno spíš tím, co život dal a vzal. Jak vidno. To, co vzal, tady není, a co nám život nechal, to tu zůstalo,“ směje se Slávek a hned dodává o něco vážněji: „Budoucnost má každý, kdo si ji vymyslí a nenechá se utopit v minulosti.“

Milióny na šikmé ploše

Talent k psaní Slávek zdědil zřejmě po babičce spisovatelce. „Knížka Naháči je v podstatě literární předlohou daleko širšího díla – tedy interaktivního, multimediálního muzikálu. Nejprve jsem napsal scénář, pak tuto literární předlohu a nyní jsme ve fázi přípravy vlastního představení včetně dopisování posledních obrazů. V každém případě teď není čas na nějaké vydělávání peněz, které by člověk investoval do vlastního bydlení nebo stěhování, zatím se peníze prodělávají, a proto ta rozkolísaná lodička mezi břehy.“

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Knihovna zdobící pracovní zákoutí putuje od přístavu k přístavu spolu se Slávkem.

Jasné je, že příští bydlení sehrané dvojice, až se vrátí majitelka tohoto bytu ze studií v Irsku, bude také podnájem. „Tady je výhoda, že máme k dispozici podzemní garáž, což je velmi pohodlné. Ale byly tu také podmáčené sklepy, takže nám tam všechny věci zvlhly a půlku jsme jich museli vyhodit. Ač jde o luxusní a nesmyslně drahé bydlení, stavební práce nebyly dokonalé. Dodatečně tu dělníci odkopávali svah a dělali znovu izolace. Stěny praskají, protože si to celé sedá. Hrůza.“

Cesta za snem

Za realizací snu – první typ takovéhoto muzikálu na světě – jde Slávek už třetím rokem. „Ještě nikdo něco podobného nerealizoval. Je samozřejmě kolem mne řada specialistů. Teď už vyrábíme a vše směřujeme k říjnové premiéře. Námět je z naší doby, kdy se člověk tváří (nejen v sociální síti) jako někdo jiný, než ve skutečnosti je. A o tom to je. Představení bude propojeno s divákem přes internet, v duchu knihy, ale více o tom zatím nechci mluvit,“ vypočítává tajemství Slávek, který je vysokoškolsky vzdělaný speciální pedagog a poslední dobou autor i manažer.

Foto: Zdeněk Smíšek, Právo

Slávek Boura

„Trvalo mi několik let, než jsem se naučil obojí skloubit a to poznání mě stálo i dost peněz. Škola života.“

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám