Článek
Ostatně i jeho tvorba se během dekád proměňovala. Ale vždy se našel někdo, komu se zdála až moc moderní. Paní Alena Sukupová měla a chtěla být původně architektkou. Vystudovala ČVUT, Fakultu architektury a pozemního stavitelství. Poté také Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale po boku manžela se jako samouk přeškolila na výtvarnici.
Manželé Sukupovi si mají pořád co říct.
„Tatínek jezdil po různých stavbách jako stavbyvedoucí a my jsme se s ním stěhovali, takže jsem pomalu každý rok byla na jiné škole a byla jsem ošlehaná větry ze stavenišť. Až později mě vtáhly dějiny umění a také jsem pracovala jako ředitelka zámku v Libochovicích, kde jsem si zlomila páteř, a tím skončila má tehdejší kariéra. Ale pořád to zůstává ve mně a pány architekty jsem tady při zařizování nepotřebovala. Kdyby bylo za co, tak by se tady i nadále dobře zařizovalo,“ směje se při vzpomínkách Alena Sukupová.
Starožitné hodiny a čas
Byt má nepřenositelné kouzlo, a i když místnosti s vysokými stropy nejsou z největších, působí jako salonky na zámku nebo rovnou jako útulná galerie.
Sloupkové hodiny si paní Sukupová pořídila z první výplaty. Starožitností jsou i dnes funkční krbová kamna.
„Dlouho jsme měli ateliér na Žižkově, ale to byl náš poslední. Z pochopitelných, finančních důvodů. Manžel hodně objektů vytvořil na chalupě u Kopidlna. Když jsme ji kupovali, tak jsme hledali stavení hlavně podle stodoly, kde by se daly dělat i větší věci.“ Naše hostitelka si při vlastní tvorbě (malé, většinou cínové sošky) vystačí i se stolem v kuchyni. „Na cín stačí vařič se silnějším plynovým plamenem, občas tu něco udělám. Ale odlévám na chalupě, kde býváme přes léto.“
Vysoké stropy dávají vyniknout lustru. Objekty na horní polici jsou dílem pána domu.
Hlavními ozdobami interiéru jsou samozřejmě artefakty obou tvůrců, čekající tu na další výstavy. Atmosféru domova také dotváří nejeden starožitný solitér.
Zátiší dokreslující tvorbu Aleny Sukupové.
„Sloupkové hodiny jsem si ve starožitnictví koupila ze své první výplaty v mých devatenácti letech a mám je tu dodnes,“ vzpomíná Alena Sukupová, jako by už tenkrát předznamenala atmosféru jejich současného bytu.
Přijímací salon, obývací pokoj zdobí nejeden umělecký výtvor.
„Dříve jsme tu mívali časté a početné návštěvy, proto ten rozložitý sedací kout v obývacím pokoji. Ale dnes už jsme přece jenom zestárli jako naši vrstevníci a přátelé. Ovšem lidi se dnes vůbec nějak méně scházívají. Žijí si po svém, tak nějak jinak. Třeba i cestují, nebo se odstěhovali mimo Prahu. Také některé kamarádky z naší umělecké skupiny Femina,“ vzpomíná hostitelka.
Pracovna se stolem pro dva u okna je i výstavním prostorem díla Otty Sukupa.
„My jsme v šedesátých letech měli skupinu Radar, bylo nás pětadvacet, už jsme jenom tři,“ dodává hostitel.
Chalupa jako ateliér
„Manžel nikdy moc neřešil tapety a podobné věci, to spíš já s dcerou. A i tak ty tapety v předsíni byly spíš náhodná koupě. Dcera vystudovala kunsthistorii a nyní pracuje ve státním památkovém úřadu. Ale její hlavní kariérou je patnáctiletý syn. Tak tu občas, v našem památkově chráněném bydlišti, probíráme i to, co se dneska všechno v Praze staví nebo nestaví. Není to vždy radostné. Jsme tady zvyklí, a i když je už všechno jiné, nechce se nám odsud,“ konstatuje hostitelka.
Zrcadla tu ještě zvětšují prostor a dávají vyniknout dalšímu zařízení.
„Původně jsme měli chalupu v Krkonoších, ale to bylo spíš na lyžování, za mokra k ní nevyjel ani traktor. Nemělo smysl tam budovat ateliér - tou dobou jsem dělal velké plastiky ze dřeva (největší osm metrů). A takový dub, to je váha! Až nám jednou kamarád pomohl sehnat chalupu u lesa. Polosamota, takže tam ani stroje nikoho neruší,“ vzpomíná Otto Sukup.
Členy rodiny jsou i dva psi. Mimo toho dřevěného.
Členy rodiny jsou i dva psi. Mimo toho dřevěného.
Během let působení na žižkovské Střední uměleckoprůmyslové škole (ta mimochodem loni slavila devadesát let existence) vychoval nejednoho následovníka. Objekty Otty Sukupa je možné „potkávat“ na mnoha místech republiky, např. dívku v kameni zdobící park v Poděbradech.
Výhled na střechy
Bytový prostor, mající vlastně půdorys ve tvaru písmene T, ozvláštňuje i to, že má okna situována do tří stran. Možná i proto působí jako větší, než ve skutečnosti je. „Také tu nemáme mnoho skříní. Ale pokoje opravdu nejsou o moc větší než třeba v panelovém domě, kde to na mě působívá stísněně, a přitom je to tu na metry podobné. Je pravda, že je to tu šikovně vymyšlené a koupelna se záchodem jsou vlastně podobné dnešním bytovým jádrům. Navíc je tady pokojík pro služku a špajz, kde mám dneska chemii a další potřeby pro svou tvorbu.
Část kuchyně je zároveň i ateliérem.
Miluju pohled z jednoho pokojíku na protější prejzovou střechu. Také máme výhled na moderní nástavbu za desítky miliónů korun. Ale nikoho za velikánskými okny nevidíte, protože tam jsou pořád zatažené žaluzie.“
