Herečka a spisovatelka Hana Militká má útulný a zábavný byt

Nejedna stěna připomíná rodinnou fotogalerii a oranžové závěsy zase přidávají slunce do bytu v přízemí klasického činžáku, z jehož střechy je možné sledovat fotbalové mače na Bohemce! V tomto bytě bydlí rodačka z Hradce Králové už sedm let.

Z komůrky s malým okénkem hned za dveřmi udělali kuchyň a z místnosti, kde byla původně, prostornou ložnici s oknem do klidného dvora. Úložný prostor je šikovně vyřešen nábytkem zhotoveným na míru i v členité předsíni a obývací pokoj je s tvůrčím koutkem pohodlným přijímacím salonem se spoustou knih a fotografií na stěnách.

„Do Brna jsem šla na JAMU, zůstala tam dlouho v Divadle na provázku, našla si manžela a pak jsme šli do Prahy a je nám tu v důchodu dobře,“ usmívá se autorka nejen nedávno vydané detektivky Vražedný lov, ale i soukromé a výpravně vytištěné, v kůži vázané rodinné kroniky. Vydané nákladem osm kusů.

„Je to o osmi generacích rodiny mé maminky rozené Hudouskové a rodina Militkých se mi tam samozřejmě dostala přes tátu a je vzpomínána od roku 1620. Drazí militcí, jak se píše už v Dalimilově kronice. Tedy Militká = milá, miloučká.

Psaní kroniky mě nakonec inspirovalo k tomu, že jsem po tom množství nasbíraných informací cítila potřebu s nimi ještě pracovat, a tak jsem začala psát první knihu povídek inspirovaných mým životem. Ale oslovení vydavatelé mi odpovídali, že je povídky nezajímají. Až jsem na internetu našla vydavatelství Krigl a řekla si, že ten pán se nestydí za své jméno, a naše spolupráce pokračuje dodnes. A taky mi tehdy rychle odepsali, ať se spojím s jejich šéfredaktorem Jiřím Halberštátem pocházejícím ze Svobodných Dvorů. Já jsem také odtamtud a on chodil se sestrou do jedné třídy. Tak to bylo jasné! Jiří mě naučil psát úsporně – má obrovský cit pro češtinu, možná díky příjmení,“ směje se naše hostitelka.

„Psaní mi přináší větší volnost než herectví. Píši si, kdy chci, jak chci. Romány se mi psaly snadněji, detektivky se musí opravdu promyslet. Podobně mě baví i fotografování, které neberu nijak technicky, ale citově. Jakmile mě něco zaujme, hned to musím vyblejsknout.“ Ano, stěny tady opravdu vyprávějí.

„Chalupu na Vysočině jsme prodali, protože při ohýbání k záhonkům nás už bolela záda a manžel tam pořád stejně jen něco o víkendech po práci spravoval a už to pro nás vlastně nebylo. Navíc můžeme jezdit k sestře nebo k bráchovi do Hradce, do rodinného, rodného baráku, ale už nám víc vyhovuje pohodlíčko, které máme tady.

Vždycky mě bavily kytičky, protože tátova sestra se přivdala do zahradnictví, takže jsem se i zorientovala v tomto oboru. Při každé návštěvě jsem okukovala ve sklenících. Ale už stačilo. Také jsem tou dobou hodně hrála v divadle a v létě filmovala.“

Často s Jurajem Herzem. První film, který s ním a s velkým nadšením točila (Straka v hrsti), nikdy do kin nešel – zamířil rovnou do trezoru. Jejich další snímek byl o Jožce Jabůrkové – Zastihla mě noc.

„Natáčeli jsme to opravdu v koncentráku Majdanek. A byla to síla, ty běsy tam lítaly a havrani, které jsem tam na plotě viděla, je pamatovali. Ještě dnes z toho mám husí kůži. Sama jsem se šla podívat i do plynových komor…“

Vzpomínky naopak radostné se samozřejmě paní Haně spojují s léty studentskými v Brně.

„Bylo fajn, když jsme se spolužáky pořádali bohatýrské výjezdy. Mirek Donutil mi po letech napsal předmluvu do vzpomínané knihy povídek, pak mi další napsal Zedňa – Pavel Zedníček a vždycky se rádi vidíme. Na počítači píši všemi deseti, protože jsem napřed vystudovala střední ekonomickou a teprve teď to využívám. Je pravda, že na JAMU jsem Barťákovi a Bolkovi Polívkovi přepisovala z lásky diplomky.“

Hana Militká se s manželem z Brna do Prahy přestěhovala v roce 1981. „To nám bylo jednatřicet a už jsme od té doby tady bydleli také na několika adresách. Naposledy ve Stodůlkách, kam jsme se přestěhovali z Prahy 2, kde dům koupili Italové. V pravou chvíli jsme se nechali vyplatit a teď je tam nájemné dvacet tisíc… Ve Stodůlkách bydlel starší brácha, tak jsme si říkali, že budeme mít k sobě blíž, ale on nám nedávno umřel a už nás tam nic nedrželo. A po tři čtvrtě roce jsme šli sem, je to už sedm let.

Italové nám dali odstupné sto tisíc – v době, kdy u nás byty ještě nesměli cizinci kupovat, každou chvilku se měnila jména majitelů, klasický scénář… Tak za ně máme na stará kolena tohle kanape a novou ložnici.“

V Brně se stěhovali ještě častěji a každá změna znamenala renovaci dalšího bytu. „Tak máme praxi a zkušenosti. Většinou ale řemeslníci zbyli přes den na mě. Jak bylo ticho, hned jsem se ptala, jak to chlapcům jde. Kdežto manžel by si s nimi pořád jen povídal, a ještě by jim pomáhal,“ směje se při vzpomínkách na dozorování stavebních prací Hana Militká. Jistě byla, jako na nás, i na řemeslníky milá.