Ferdinand Leffler je propagátorem zahrad k životu

Každoročně pořádá výstavy nazvané Umění ve městě, realizuje soukromé i veřejné projekty v Evropě, Kanadě, ve Střední Americe a čerstvě také v africkém Zanzibaru.

Před několika týdny vydal v brněnském nakladatelství Host výpravnou inspirativní knihu s názvem Žijte ve své zahradě.

Je nadšeným propagátorem zahrad, které jsou k životu – jakýmsi dalším pokojem, kde si jejich majitelé lehnou do hamaky, zastřílejí si se synem z luku, vytvoří si kout, kde si ve venkovní kuchyni uvaří… „Zahrady, které vytvářím, mají vždy na prvním místě člověka,“ přiznává.

Ferdinand Leffler studoval původně obor krajinné plánování na České zemědělské univerzitě v Praze. Zjistil ale, že po absolvování bude spíš v kanceláři než v terénu.

„Pochopil jsem, že tohle já nechci. Já chtěl být zahradníkem, který bude sekat trávu, sázet kytky,“ vzpomíná. Dal si přestávku a odjel na farmu do Anglie: „Nůše na zádech, mačeta, sekání kukuřice – tvrdá škola, ale super! Uvědomil jsem si, co je to krajina, jak tam s krajinou pracují – remízky, všechno je ošetřené. Čistá hlava!

Byl jsem tam se svojí tehdejší holkou, původně jsme spolu chtěli uskutečnit cestu kolem světa. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme jenom do Ameriky. To byla hrozně dobrá volba, zůstali jsme tam rok. Tam jsem zjistil, co to je vlastně zahradní architektura, a potkal jsem tam pár borců, kteří mají dva labradory a jezdí po zemi. Navrhnou zahradu, zrealizují ji a jedou dál… Koupil jsem si starého volkswagena, neměl jsem moc peněz, často se mi to auto pokazilo – byl jsem ve styku s obyčejnýma lidma, poměrně brzy jsem se stal součástí umělecko-básnické komunity, která si mě po těch státech posílala. Já se pohyboval s lidma svobodnýma, nezatíženýma předsudky.

Tady u nás žili hodně lidé ve stereotypech, že zahrada je vlastně na parádu. Američany, jak nejsou zatížení historií, daleko více zajímá to, že mají kus zelený půdy, kde si můžou dovolit postavit teepee, altán – vytvořit to, co chtějí…“

V roce 2001 se Ferdinand Leffler z Ameriky vrátil a přešel na zahradní architekturu ČZU do nově otevřeného oboru – okrasné zahradnictví.

Zaměstnal svého pedagoga a také spolužáka, který měl kontakt na Martu Železnou Davouze. „Jako studenty nás vytáhla do Francie, do svého zámečku v Bretani. Tam jsme dostali apartmánky a dívali se na zahradu, kterou jsme měli upravit – nádhera!!! Přijeli jsme do rostlinné školky, jenom levandulové, kolem nás desetimetrové pásy různých odstínů levandule – neuvěřitelné!!! To byla obrovská škola v tom, jak navazovat kontakty a komunikaci v daném místě. Potřebujete řemeslníka, kameníka, angličtina ve Francii nefunguje – dnes z toho čerpám při realizacích v Zanzibaru.“

Liší se česká klientela od té zahraniční? „Co Čech, to bazén – naše republika je bazénová velmoc. A hodně psů. Pořád je tu hodně napodobenin (stejně jako v Rakousku, v Německu) – betonové dřevo, nápodoby z plastů…

Mám hrozně rád zahrady v Kanadě, kde vycházejí z toho, co tam prostě mají, tři krásná křesla posazená v zahradě, pár javorů, trávník jako louku, cestička ke křeslům. Skandinávie, Kanada – to jsou země, kde jsou zahrady naprosto přirozené. Čím víc jste ve městě, tím víc jsou lidé ovlivnění časopisy, sousedy… Spousta lidí se do toho stylizuje. Ale je to JEJICH zahrada, JEJICH vidění světa? Důležité je, aby si sami upřímně odpověděli: Dělá jim to dobře v jejich životě?

Po odvysílání pořadu v televizi přišlo hodně zakázek – zahrady v horách Orlických, Krušných, na Šumavě – u chalup. To mě fakt baví! Sednu na kolo a dvě hodinky jezdím třeba po Kvildě jen tak a načerpávám tu krajinu. Projděte si Krkonoše – ploty, zídky, kameny v nejbližším okolí. To vám ukáže cestu, jak zahradu řešit.“

Jaký typ interiéru vyhovuje zahradnímu architektovi? „Pořád to trošku hledám, v čem je mi vlastně dobře…Jezdím po různých vymazlených domácnostech, všímám si toho… Minimalistické prostory mě baví, ale u mě by to nefungovalo, mám čtyři malé děti, dva psy…

V čistém prostředí mi je dobře, přísně minimalistické prostory mi ale nedovolí odložit knihu a nechat ji ležet. Nemám rád nepořádek, na druhou stranu můžou se potkat styly, aby si to sedlo. Baví mě, když je tam někde vetknutý příběh – polštář po babičce, soška…“

„Budou vypadat tak, jak bude vypadat naše životní prostředí, klima a naše peněženka. Za deset let budou zahrady blízko divočinám, lidi jsou leniví, kultivované přírodní zahrady v jednoduchých tvarech, kde bude vysazený chaos v ostrůvcích, vysadíte si strom – javor, buk, habr, ne žádnou Barbie…

Záleží na ekonomice, když na tom lidi budou špatně, zahrady se vrátí do své původní role – pěstitelské. Vývoj jde ale jasně k přírodním zahradám. Důvodem je voda a přemíra chemikálií, která kvalitu vody ničí. Klienti děkují i za ohniště, kdy si najednou stihnou popovídat se svými dětmi. V Kalifornii, kde vodu nemají, už promyšleně tvoří suchomilné, pouštní zahrady.“

Byt v secesním domě na smíchovském nábřeží slouží jako příjemný ateliér, v němž nechybějí různé umělecké předměty – třeba Mazlíci od sochaře Michala Trpáka, kteří se povalují v okenním výklenku s výhledem na Vyšehrad.

Knihovnu zdobí i kokedamy, které vytvořila Ferdinandova žena, profesí lékařka. Dobová kachlová kamna už jsou jen důkazem starých časů, které tyto prostory pamatují. Čistý skandinávský design velkého stolu a židlí se tu potkává s retronábytkem ve výklenku a nijak se vzájemně neruší.

Ostatní pracovny členů týmu jsou prostorově skromnější, zato ale v regálech nechybějí prvky rozmanitých stavebních materiálů a na zdi unikátní maxihrábě.

„Jsme tady šest sedm let – dříve jsme byli v pražských Holešovicích v Kamenické ulici, kde ale byla trvale tma,“ vypráví náš hostitel.

„Po přestěhování sem přišla pozitivní změna. Máme tu úžasný výhled a světlo. Přišli jiní klienti, vznikly jiné projekty. Všem architektům radím – najděte si vždy takový ateliér, ve kterém je světlo!!!“