Článek
Tady, v prvním patře, v Nikolině pracovně, vznikají kaligrafické texty i obrazy. Z tiché ulice se čas do času vydává buď do světa, nebo za svými žáky během letních kurzů.
Většina z nás tuší, že kaligrafie je v podstatě umění psát hezky. Třeba alespoň tak, jak psávali naši dědové a babičky na začátku minulého století a ještě pár desítek let poté, kdy se vedle psaní a čtení vyučoval ve školách i krasopis.
Nikola Klanicová se předtím, než natrvalo uchopila pero a tuš, ochomýtla kolem nejrůznějších profesí a oborů. Vystudovala geologii, ale taky „sloužila“ na výletní lodi, stála za barem, zkrátka si vyzkoušela devatero řemesel, na konci nebyla desátá bída, ale umění krásného písma.
Dokonce ho vtělila i do svých knížek, které popisují nejen její dávné dětské i současné prožitky, ale jsou zároveň i malým kaligrafickým uměleckým dílem.
Krásné psaní
„Psaní knih je krásné, ale je to strašné mentální vypětí,“ přiznává Nikola a dodává, že právě kaligrafie jí kupodivu umožňuje zase návrat do reálného světa.
„Lidé si většinou myslí, že psaní knih probíhá tak, že si uvaříte kafíčko, osm hodin píšete, několik dní nebo týdnů a měsíců a je hotovo. Z historie vím, že lidé, kteří nad něčím bádali, něco vymýšleli nebo tvořili, se často dostali do blázince, přitom by jim stačilo jen sanatorium na oddych a pročištění hlavy.“ Pro Nikolu Klanicovou je tak kaligrafie čímsi jako oddechovým sanatoriem.
Komoda v rohu stála dlouhá desetiletí u příbuzných v kovárně na venkově.
Ale někdy je to obyčejná rachota jako ve fabrice. To třeba, když klient v pondělí zavolá, že by chtěl do středy pět set krasopisně nadepsaných obálek pro hosty otevíraného obchodního centra.
Ručně psané etikety limitované kolekce výjimečné brandy, také to je podpis kaligrafické dovednosti Nikoly Klanicové.
Každá místnost je z jiných časů
Další taje kaligrafie prozrazuje Nikola Klanicová v obývacím pokoji domku, který si kdysi s manželem pořizovali už s vědomím toho, že tu budou mít své pracovní kouty, protože oba tvoří převážně doma.
Dům byl malý „pavlačáček“ s jedním bytem v přízemí a dvěma pavlačovými byty o jedné místnosti v patře, s dostavěným a „přilepeným“ schodištěm.
Kuchyň s obývacím pokojem vznikla v této podobě až po zakoupení řadového domu.
„Dům by poslepovaný tak, jak šel čas. Každá místnost je z jiné doby. Okamžitě jsme ale věděli, že tady chceme žít, protože tu nesálala žádná negativní atmosféra, v podstatě by tehdy stačilo vybílit,“ vzpomíná kaligrafka. Nebyl depresivní, nebylo nutné ho extrémně modernizovat a potlačovat jeho minulost.
Nedokonalost je genius loci
Právě zachování minulosti, postupného vývoje objektu je tím nejcennějším. Už od vstupních dveří si tu připadáte jako ve středověkých uličkách měst, které nevznikaly naplánováním, ale lidé stavěli svá obydlí, kde právě bylo místo, proluka, mezera, nebo kde ulice končila.
Kuchyň je čistá a minimalistická, stejně jako v jiných místnostech domu vždy moderní techniku a nábytek doplňuje starší kousek nábytku, v tomto případě dokonce piáno.
Postupné dostavování domku v uplynulých dekádách, kdy obyvatelé vždycky dodělali tu zeď, tu okno, místnost, schody či dveře, vnáší do jeho stěn kouzlo tajemství.
Chodby se různě lomí, schodiště se neotáčí směrem vzhůru v přísně namalované spirále, ale jako by se točil tím směrem vítr a občas skočil vlevo nebo vpravo. Kráčíte domem a netušíte, jestli za rohem bude rovná či šikmá chodba, nedohlédnete a hlavě nedomyslíte, jak konec vypadá.
Kam vede cesta? Za každým rohem může čekat překvapení.
Některé detaily zdí, např. prostory pod schodištěm, nechali noví majitelé v původní podobě. Až na novou omítku a malbu, samozřejmě. Ale nepravidelnost a hrubost, vlastně nedokonalost je právě to nejkrásnější.
Nikolinu pracovnu kromě velkého stolu, na který rozkládá rozměrné papíry pro psaní a malování písma, ale zřejmě nejvíc zdobí dveře. I když jsou stejně bílé jako stěny, ostře kontrastují s vybavením, které je klasicky ikeácké. Dveře jsou totiž původní.
„Jsou netypicky širší, jen jsme je vyčistili, dokonce jsme ponechali původní bakelitovou kliku a prasklé mléčné sklo. Chtěli jsme, aby s těmi dveřmi zůstal kus dějin tohoto domu,“ zdůvodňuje Nikola rozhodnutí, proč klid na tvorbu nehledá za žádnými moderními dveřmi.
Pracovna. Místo, které si Nikola vysnila, když kdysi s manželem hledali nové bydlení. Tady maluje a také píše.
Když k tomu připojí pohled na nedaleké centrum Brna s reliéfem chrámu na Petrově, pochopíte i její další vyprávění o tom, že naše současné písmo je vlastně silně spojené s minulostí, že moderní počítače se stovkami písem vlastně nic nového nepřinesly.
„Písmo se zaseklo v renesanci, jakmile došlo k vynálezu knihtisku, vývoj písma byl ukončen,“ vysvětluje Nikola.
Jako na lodi, která se nehoupe
K půvabným detailům domu patří kulatá okénka. Jedním z nich vniká odpolední světlo do vstupní chodby a vytváří jedinečné osvětlení prostoru. Najdete je ale i na posuvných dveřích do obou koupelen.
Zaujme i dřevěná podlaha v chodbě v patře. A silné provazy jako dekorace i jako hračka pro kocoura. Dýchne na vás atmosféra zaoceánské lodi.
Odpolední slunce je dalším výtvarníkem atmosféry. Začíná to už u vstupních dveří.
„Nic takového jsme ale neměli na mysli, kulatá okénka najdete třeba na vstupních dveřích okolních domů v této čtvrti. Ta naše jsou docela obyčejná sklepní okénka z hobby marketu, manžel donutil řemeslníky, aby kvůli nim do dveří koupelen vyřízli otvor,“ prozrazuje s úsměvem hostitelka.
Může se vám hodit na Seznamu:
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.