Dvougenerační stavení výtvarníka Jiřího Hastíka

Samotišky jsou půvabné místo i s křivolakými a dlážděnými uličkami ve strmém svahu. Všechny cesty, pro auta často jednosměrné, tu vedou pomalu k nebi a jejich poetiku ruší snad jen dopravní značky zakazující vjezd. I malířův dvougenerační dům je ve svahu a k jeho přednostem také patří skvostný výhled.

„Samo stavení není žádnou ukázkou moderní architektury. Bylo postaveno v době, kdy se stavělo z toho, co bylo. Ale když jsme ho koupili a přivedl jsem architekta kvůli případné rekonstrukci, konstatoval i on, že na vnitřních dispozicích není co měnit. A bydlí se mi tu – trvale dva roky – opravdu dobře,“ vypráví.

Přímé a úzké schodiště od zápraží do patra se stěnami po obou stranách je zároveň uvítací galerií, ostatně podobně jako bytová část samotná, kde je z jednoho pokoje vedle kuchyně ateliér se vstupem na balkón po dvou stranách domu. Velmi příjemné prostředí!

Klikatá cesta za vzděláním rodáka z Uherského Hradiště Jiřího Hastíka, který si od mládí rád maloval, vedla v šedesátých letech přes maturitu v Košicích a dva roky studia architektury v Bratislavě (odkud tzv. dezertoval rovnou k malířskému stojanu a atmosféře kolem beatnické poezie) ještě do Olomouce, kde stačil v roce 1974 dostudovat katedru výtvarné teorie a výchovy na Univerzitě Palackého.

Když výtvarník nemaluje, píše – mimo jiné – desítky textů do katalogů kolegů a odborných periodik. Napsal také sedm knih o výtvarném umění.

„Například jsem psal včera večer do noci – musel jsem text ráno odevzdat, takže jsem neměl čas ani zajít do hospody, kde se dozvídám spoustu praktických věcí. Přijali mě tam mezi sebe a má to pro mne své kouzlo.

Takový genius loci už třeba zcela vymizel z hospod v centru Prahy, které dříve mívaly svoji autentickou magii. Praha se vůbec nechala vtáhnout do jakéhosi primitivního, málo kultivovaného turistického konzumu východního typu, jehož excelentní ukázkou je Václavák. Tento skvěle disponovaný bulvár by byl jinde reprezentativní a elegantní třídou. Na Vídni se mi líbí její sice poněkud nostalgická, avšak noblesní a velkorysá atmosféra a harmonický rytmus života,“ konstatuje Jiří Hastík a potvrzuje tím, že v něm zůstal i kus architekta se zájmem o veřejný prostor.

„V Praze, k níž mám stále vřelý vztah, bych už asi bydlet nemohl. Je pro mne dnes jakýmsi symbolem hektického ruchu, nevyvážené infrastruktury. Jsou města, která mají efektivnější výkonnost, a přitom podstatně příjemnější, poklidnou atmosféru.“

I když se za zahradníka Jiří Hastík nepovažuje, přiznává, že dalším kladem jeho současného bydlení je pozemek kolem domu. Dnes je to spíš přiměřeně udržovaný kus přírody se vzrostlými stromy.

„Původně jsem si myslel, že mě příroda přinutí k zahradničení. Zakoupil jsem hodně zahradnických nástrojů i hodně literatury. Po jejím přečtení jsem zjistil, že tomu moc pořád nerozumím. Tak jsem se rozhodl, že se naučím rozlišovat ptactvo, které tady budu pozorovat. Ale i to jsem časem vzdal. Práce na zahradě mi nevadí, tím myslím třeba štípání dřeva. Ale co kdy stříhat, opravdu nevím,“ nestresuje se náš hostitel.

Byt v patře zdobí výtvarná díla i od kamarádů našeho hostitele včetně sošky šelmy od Lubomíra Janečka, autora busty Václava Havla vystavené v americkém Kongresu.

Nepřehlédnutelné jsou police s knihami – další charakteristický prvek interiéru. („Balíky knih jsem odnosil už ve Vídni do antikvariátu a spoustu jsem jich dal synovci, který je také knihomol.“)

„Nikdy jsem nijak příliš nerozmýšlel o zařizování. Nějaká prezentace pro okolí mne nikdy nezajímala. I proto mi nevadí, že tento dům nepovažuji za nějakou architekturu – je to prostě konvence sedmdesátých let, kdy byl stavěn. Nicméně díky okolnímu prostředí, které pohltí nedostatky, to nevadí,“ konstatuje činorodý hostitel.