Článek
Poetické i ponuré místo zároveň se téměř pohádkově k radosti nejen pacifistů proměnilo z kasáren v pozoruhodný tvůrčí a mírumilovný prostor, kde pár metrů od sebe tvoří řezbář, akademický sochař, malířka, měditepec i keramička.
Díky spolupráci s radnicí zde v bývalé prachárně (pamatující Josefa II.) provozují společnou galerii a v dalších přilehlých a rozlehlých budovách pořádají mezinárodní tvůrčí dílny - workshopy. V době naší návštěvy tu zrovna pobývali mladí vysokoškoláci studující fotografii.
Vnitřní prostor bastionu je dnes i skladem dřeva a galerií pod širým nebem.
Procházka po pevnosti
„Jsou tady úžasné fotogenické prostory v opuštěných budovách, jako bývalá nemocnice a čtvercová kasárna. Město si tak docela neví rady, co s těmi obrovskými prostory se specifickými rozměry. Je složité vymyslet už jen to, k čemu by se daly dnes využít."
Galerie Prachárna - s původními dřevěnými podlahami a vestavbou, kde nejsou použité kovové hřeby (a dokonce zde prý i strážní chodili v uniformách bez kovových knoflíků kvůli statické elektřině) - stojí za prohlídku sama o sobě. A vystavovaná díla jsou dalším důvodem k návštěvě.
Galerie Prachárna, kde nyní vystavuje měditepec Vojtěch Jirásko, keramička Markéta Škopková a malířka Barbora Smékalová, představuje moderní umění a připomíná minulá staletí.
„Prostor obývám sedm let, ale také hodně cestuji a vyřezávám po světě. V zimě dělám ledové sochy. Ale jsme tu celoročně a máme tu i svá zvířata - hradby spásá na třicet ovcí a koz. Volně tu pobíhají králíci, máme tu i slepice a včelí úly. Sochař Petr Novák tu má i dva koně. Procházejí se tu také pávi," vypočítává Jan Paďour.
Bastion je vlastně dvůr mezi budovami a hradbami. Střílny téměř do všech stran napomáhaly při obraně pevnosti. Val a hradby kolem Josefova poskytují netušené prostory, které by si ještě zasloužily další záchranu.
V objektu je i muzeum hraček. Otevřeno je, když tu zrovna někdo ze spolku pobývá, což je vlastně pořád… „Chtěli bychom fungovat jako klidová zóna, kam může každý. Snažíme se být co nejvíce otevření a pořádáme tu různé akce - výstavy i vánoční jarmark.“
Pár metrů od galerie Prachárna je v dochované zásobovací kasematě (dlouhé chodbě s vysokými klenutými stropy) galerie s díly Petra Nováka vznikajícími ve vedlejší dílně, dalším ateliéru. V Umělecké kolonii Bastion IV. je opravdu živo.
Okružní ulice má svoji poetiku i ponurost.
Silné ruce a citlivá duše
„Přiznávám, že nejsem trpělivý vychovatel, takže se mým dětem nevěnuji v tom smyslu, že bych se je snažil přivést ke svému řemeslu. Ten nejstarší sice něco zkoušel vyřezávat s motorovou pilou, ale moje trpělivost není bezbřehá,“ dodává s nadhledem statný chlapík.
Lavice před dům má nejen polici na boty, ale i věšák na kabáty - vše hlídá bobr, právě dokončená Janova práce.
Jan Paďour se - po dědovi - vyučil kovářem, ale brzy zjistil, že před černým řemeslem dá přednost vůni dřeva.
„Můj tatínek je navíc obrovský kutil, má doma i soustruh, tak jsem přičichl k mnohému. Ale zůstává mi obrovská úcta ke stromům, bez kterých by nebylo nejen nás řezbářů. S úctou je obcházím i opečovávám. V Jaroměři se pravidelně starám snad o největší topol u nás. Aby se z něho mohli lidé ještě více těšit, tak jsme k němu umístili lavičku, která vznikla tady na sympoziu. Úžasný strom, který stále přirůstá.
Dřevo je do jisté míry můj život. Zajímám se i o to, jak se dřevem pracovali předkové, co z čeho vyráběli, a sbírám i různé staré nářadí. Mám tyto věci rád, takže se jimi snažím částečně vyzdobit i prostor, ve kterém žijeme s rodinou. Pravda, manželka mi všechny ty kouzelné a krásné předměty doma úplně netrpí a některé věci musí být i plastové (materiál, který nesnáším) a kovové. Třeba mixér…
V centru Jaroměře bydlíme v rodinném domě postaveném mými rodiči se zahradou sousedící s městským parkem. Můj rodný dům. Rodiče jsou v patře a my v přízemí. Jsme tam spokojeni všichni, i když dům není žádá novostavba.“
Pokračování půvabu pařezů
Samouk Jan Paďour u nás patří k jedněm z průkopníků řezbařiny, při které se pracuje s motorovými nástroji. Pilami a bruskami, tak jak to vzniklo u amerických dřevorubců, když se chtěli zabavit po práci.
Dláto do ruky ani nebere. „V dílně mám řadu profesionálních pil se speciálními lištami na řetězy. Mám tu pily vážící od tří do patnácti kilogramů. Světové soutěže jsou o tom, že jiné nářadí nesmíte použít.
Dvanáct let jsem seděl na bagru a živil se zemními pracemi, řezbařině se naplno věnuji pět let a dostal jsem se tak i do světa. Za nejprestižnější záležitost považuji, že mě pozvali do Německa na světově uznávaný Husky Cup, kterého se zúčastňuje pár pozvaných, a pouhá účast znamená úspěch a měřítko, že patříte mezi sto světových řezbářů.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.
Ctitel stromů přišel i s myšlenkou pořádat soutěž pro děti - Oživlé pařezy. Účastníci mohou namalovat návrh na využití stromů, které se ve městě kvůli bezpečnosti musí pokácet. Podle vítězného návrhu vytvoří Jan Paďour sochu následně umístěnou do veřejného prostoru. „Školáci tak mají ve městě vlastní sochu.“