A ještě na neuvěřitelném místě v pražských Petřinách – ve vilové čtvrti se zahradami a úzkými uličkami kolem domů. Jako na vesnici a pár minut od stanice metra!

Zahrada je velkým bonusem poloviny domu patřící rodině Pokorných.

Zahrada je velkým bonusem poloviny domu patřící rodině Pokorných.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Narodil jsem se tady, ale v jednom roce jsme se s rodiči přestěhovali na vesnici dvacet kiláků odsud. Do nějakých mých dvaceti, než jsem se vrátil a začal studovat vejšku – softwarové inženýrství – umělá inteligence a programování.“

Příbuzní pod jednou střechou

Pokáč obývá garsonku v přízemí – jedna místnost na vše plus kuchyň – a vůbec mu nevadí, že zatím nestihl po výměně oken vymalovat. Ostatně v očekávání obměny jsou ještě radiátory.

A nehledě na to – třeba zeď pod okny do zahrady by dlouho čistě vybílená stejně nevydržela, protože si tudy cestu zkracuje kočka. Momentálně jediná spolubydlící.

Jan Pokorný

Jan Pokorný

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Ani si tu nevařím a většinou si jídlo objednávám telefonem a nechávám dovézt,“ konstatuje náš hostitel.

Jeho přítelkyně, jak říká, žena, byla v době naší návštěvy opět ve světě. „Je na rok v Austrálii, kde studuje na magistra. Ráda cestuje – byla v Mexiku, Irsku, Brazílii –, taky dobrovolničí v organizacích vzdělávajících děcka. Já dávám přednost muzice a českým textům, i když mi říkává, že jsem líný vytáhnout paty.

Přiznávám, že absence ženské ruky je tu znát, na druhé straně to vysvětluje, proč tu jsou plyšáci, korálky a svíčky, to já bych si sem sám nedal. Zařizovali jsme se tady, když jsme studovali. Něco tu před lety zanechali naši, my přidali pár kousků nábytku podle toho, kde jsme co dostali…“

Kuchyň je sice prostorná místnost s okny do dvou stran, ale příliš využívána nyní není. Slouží i jako sklad s bednami předmětů prodávaných na Pokáčových koncertech.

Kuchyň je sice prostorná místnost s okny do dvou stran, ale příliš využívána nyní není. Slouží i jako sklad s bednami předmětů prodávaných na Pokáčových koncertech.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V patře rodinné vily, vystavěné jako bytový dům s klasickým schodištěm, bydlí jeho jednadevadesátiletý děda a pod střechou těhotná sestra s manželem. Ta tu bere budoucnost vážněji a investuje peníze do rekonstrukce bytu a čas věnuje i péči o velkou a rovnou zahradu, kde je jejím mistrovským, i Pokáčem oceňovaným kouskem pěstování zeleniny, zejména pak salátů. Idylka rámovaná zahradními křesílky a lehátky.

„O víkendech se starají o záhonky, to na mně ještě není, ale líbí se mi, jak zahrada prokoukla.“

IT i ti ostatní

Pokáč do zaměstnání chodí tři dny v týdnu. Hlavně proto, aby nevypadl z oboru, který dlouho studoval a baví ho. Také se to projevuje v některých jeho textech, ve kterých si dělá spíše legraci i z nepříjemností dnešního uhoněného světa. Jiné napsal např. na desku Voxela, kamaráda z Olomouce (včetně hitu V naší ulici), s kterým se při spolupráci tak skamarádil, že mu byl nedávno na svatbě za svědka.

Starožitné židle u malého stolku se vyjímají jako růže v trní.

Starožitné židle u malého stolku se vyjímají jako růže v trní.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Jsem programátor a rád si v kanclu od koncertování u kafe odpočinu a pak se zase těším na cestování za posluchači,“ usmívá se Pokáč.

„V rámci studia jsem byl i na půlroční stáži v Belgii, v Toyotě, kde jsme pracovali na programování aut, která se sama řídí. Byla to opravdu zajímavá škola, včetně toho, že se tam nesmělo chodit v kraťasech. V obří kostce, kde pracovaly přesně na čas tisíce lidí… Teď mám super šéfa a každý se tam pohybuje, jak potřebuje, a firma má výsledky.“

Trpělivé zlepšování

Skladatel a zpěvák si váží, že na jeho koncerty lidi chodí. „Napřed si mě našli na internetu. Během osmi let hraní jsem zažil třeba i to, že na mne přišli dva lidi, ale vždycky jsem byl rád, že můžu hrát, a před početným publikem o to raději. Myslím, že těm různým superstárům chybí, že si tímto neprošli.

Hudební nástroje jsou nyní hlavním vybavením bytu. Z křesla je přes klávesy hezký výhled do zahrady.

Hudební nástroje jsou nyní hlavním vybavením bytu. Z křesla je přes klávesy hezký výhled do zahrady.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vždycky mi šla matika – díky ní o mně prvně psali v novinách, protože jsem na gymplu vyhrál krajské kolo matematické olympiády. Nejraději jsem měl ale tělák a fotbal pořád miluju. Ani čeština mi nevadila, nikdy jsem si ale nemyslel, že budu muzikant a budu zpívat své texty. Pak jsem začal poslouchat písničkáře Nohavicu, Xindla X a řekl jsem si, že bych to mohl zkusit taky. Myslím, že když člověk má nějakou inteligenci, a tu má většina lidí, tak se dá leccos odpracovat a zlepšovat se. Určitě nic není hned a zdá se mi neuvěřitelné, že lidi moje písničky vyhledávají.“

Honza je spíš Pokáč než pokorný – v textech rád používá nadsázku a mnohé mu není úplně svaté. „V nadsázce jsem vždycky rád i normálně mluvil. Mám vánoční písničku Nikde žádný sníh. Půlka lidí říká, jak je to veselé, a druhá, jak smutné. Někdy jsou na mě písničkáři až moc naléhaví – tohle je špatné, tohle ne. Pro mě je hlavní, aby se u toho posluchači trošku pobavili.“

Jan Pokáč Pokorný prožívá hezké období. „Jsem teď spokojený i s bydlením, ale že bych tu měl zůstat do konce života, to ne. Asi bych jednou rád do vlastního. Ale v muzice jsou příjmy nejisté, chce si to spíš šetřit. Jsem sám zvědavý, kde budu za pár let.“