Asi po roce jej kamarád z FAMU upozornil na možnost podnájmu pod Vyšehradem, v dnes už legendárním domě řečeném Hanzlberk, jménem po prvním, zde bydlícím výtvarníkovi. Ahasver tam žije nepřetržitě od té doby.

Byt ve velkém domě, kde jsou další čtyři, postupně renovoval a dotvářel k obrazu svému. Už v šedesátých letech jej totiž koupil do vlastnictví a před čtyřmi roky se k němu vrátila bydlet dcera se čtyřletým vnoučkem Adámkem.

Dcera Dita si má s tatínkem vždy co říci.

Dcera Dita si má s tatínkem vždy co říci.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Vrátilo to do mého života zase radost a nejhezčí je, když mě ráno klouček budí pusinkou a se slovy: dědo já tě pohladím! To je moc příjemné. Před tím jsem tady bydlel osm let sám a nesnášel jsem to dobře. Po probuzení jsem si říkal, co budu přes den dělat… Někdy mívám problém žít se životem,“ usmívá se pětasedmdesátiletý fotograf, který nejprve vystudoval stavební průmyslovku.

Teráska je doma jedním z nejoblíbenějších míst Ahasvera.

Teráska je doma jedním z nejoblíbenějších míst Ahasvera.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Trámy a rámy

„Hodně věcí jsem si tady udělal sám. Dodnes si pamatuji, jak jsme sem na ramenou nosili trámy. Dům byl v takovém stavu, že mi sem jednou z bytu nade mnou spadl pes, který se prohrabal podlahou… Tak jsem těmato rukama dělal nejen nové podlahy, ale i stropy. Po studiích jsem neměl žádné peníze, škudlil jsem tu a pracně sháněl stavební materiál. Taky jsem špatně snášel, když zedníci na fasádě neodváděli kvalitní práci.“

V kuchyni je místo i na posezení a rozprávění s návštěvami.

V kuchyni je místo i na posezení a rozprávění s návštěvami.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Byt má dodnes své umělecké kouzlo dotvářené i řadou starožitných solitérů, ale hlavně stavebními prvky, které si náš hostitel sám vytvořil – vyzděná nika ve stěně mezi okny, dřevěné trámy tam, kde původně nebyly.

Středem domu vedou kamenné schody, kterých se stavební úpravy v bytech nijak nedotkly.

Středem domu vedou kamenné schody, kterých se stavební úpravy v bytech nijak nedotkly.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Vlastně žiju celou dobu tady, i když jsem i cestoval a občas pobýval ve Walesu. V Anglii máme dodnes přátele. Rád chodívám každé ráno na balkón, který využívám ještě více od doby, kdy mi kamarád poradil – dnes slavný architekt Vlado Milunič – jak jej ještě více využít. Nejenže jsem zvětšil pomocí traverz jeho plochu, ale ještě jsem přidal další vstup z druhé místnosti,“ vzpomíná autor mimo jiné slavné fotografie – portrétu vlastní babičky s kopretinami v ústech a ve vlasech.

Divoká léta

V beatnických letech bytem i celým domem nejen prošla, ale i zde pobývala a tvořila, řada zajímavých osobností, básníků, malířů, filozofů apod. Od Allena Ginsberga, který přespával u Borise Hybnera – ten tu v té době také bydlel, přes Karla Kryla, Zdeňka Rytíře až po vydavatele básnického almanachu Divoké víno Ludvíka Hesse, který se s naším hostitelem přátelí dodnes.

Vítejte – Antique Ahasver.

Vítejte – Antique Ahasver

FOTO: Milan Malíček, Právo

Pokračováním jejich spolupráce je zařazení známých i méně známých Ahasverových fotografií do právě vydávané výpravné knihy Antalogie Divoké víno 2007–2017.

V bytě je stále, i když už nevyužívána, fotokomora a jedna z větších místností – bývalý ateliér – dnes slouží jako „mezisklad“ bývalých rekvizit pro umělecká zátiší i starožitného nábytku a hlavně starožitných rámečků, do kterých si Pavel Hudec rád rámuje své fotografie.

Kouzelný byt se svým interiérem vlastně až tak neliší od půvabného obchůdku dcery Dity, která na Malé Straně v Prokopské ulici už sedmnáct let sama provozuje Antique Ahasver se sběratelskými předměty a se specializací na textilie.

Když čas zpomalí, až se zastaví.

Když čas zpomalí, až se zastaví.

FOTO: Milan Malíček, Právo

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Od dětství jsem vyrůstala obklopena starými, kouzelnými předměty, které otec sbíral a využíval při fotografování. Mám svoji práci moc ráda, ale je to čím dál těžší, protože lidé dnes kupují hlavně módní a designové věci. Spíš ke mně stále častěji chodí s předměty staří lidé s tím, že jejich děti ani vnoučata nemají o staré věci zájem, i když je to mnohdy doslova rodinné stříbro,“ konstatuje mírně smutně vyšehradská patriotka.

Procházka do porodnice

„Bydlíme tak blízko porodnice, že maminka mě šla porodit pěšky. Stejnou cestu jsem si pak po letech zopakovala sama a dokonce mě několikrát poslali ještě domů, protože jsem přišla brzy,“ usmívá se paní Dita, která na dětství v jedinečném domě plném umělců nedá dopustit.

Dnes má dědeček svůj pokoj, dcera s vnoučkem obývá druhou největší místnost, a mezi sebou – jako další pojítko – mají kuchyň nejen s jídelním stolem, ale i koženými křesly. A s fotografiemi Ahasvera na stěnách.

Předzahrádka u domu má své kouzlo i při čekání na jarní slunce.

Předzahrádka u domu má své kouzlo i při čekání na jarní slunce.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Mám úžasné vzpomínky, umění mě vždycky přitahovalo, ráda fotím, ale nevěnuji se mu profesionálně. Našla jsem se ve světě starožitností. Líbí se mi i moderní věci, ale není to úplně můj styl. Jsem ráda, že jsme tady, protože tatínek předává Adámkovi spoustu krásných věcí, včetně vztahu k umění. Ze začátku si nebyl jistý, jestli mu nenarušíme jeho zavedený klid, ale jsme tady čtyři roky a všem nám to tak svědčí. I když je tady třeba dalších investic.“

Základy „hradu“ pod svahem jsou ze stejné doby, z jaké je protější barokní dům, kde podle legendy bydlel kat. A kamenné schody pamatují opravdu hodně kroků, stejně jako klenby zvuků.