Navíc se z něho za poslední čtvrtstoletí stal takový patriot, že se ženou a jejich přáteli umělci (např. s řeporyjským rodákem, režisérem Janem Hřebejkem nebo muzikantem Karlem Holasem) postupně přetváří, i za podpory městských částí, blízké zanedbané pozemky v dětská hřiště a inspirativní prostředí pro umělce i návštěvníky.

Bubec (jméno podle nedalekého rybníčku) je už dnes pro mnohé pojmem a místem, kde by mohlo být ještě lépe na světě – s Prokopským údolím (Pražany vyhledávaným výletním místem) za zády.

Sochař Čestmír Suška

Sochař Čestmír Suška

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Ve vlastním domě mám minimum svých věcí. Jsem jimi obklopen celé dny a člověk si potřebuje od své práce odpočinout. A taky už manželce vadilo, že jsou všude na zahradě piliny a rozrytá tráva.“

Dům z cihel

„Dostali jsme se sem zkrátka tak, že jsme měli malé děti a já byl sochař po škole a bavilo mě stále více dělat velké sochy. Ale byt ani ateliér ve vysočanském sklepě už nestačily. Potřeboval jsem mít po ruce třeba kmeny stromů. Sice už jsem vydělal nějaké peníze, ale jediné, na co jsme měli, byl domek (na inzerát) tady v Řeporyjích. To byl rok 1988,“ ohlíží se Čestmír Suška.

Ateliér v domě dnes sochaři slouží spíš jako prostor pro kresbu.

Ateliér v domě dnes sochaři slouží spíš jako prostor pro kresbu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Domeček byl ve svahu a v části, kde byla nedaleko jedna z místních cihelen. Patřil cihlářům, kteří pracovali v cihelně a domů si na stavbu svých domků brali vyřazené, přepálené cihly. Opravdu zvoní a nedá se do nich ani vrtat. Máme se ženou tři děti a postupně jsme přízemní domek přistavovali. Došlo i na v té době poměrně prostorný, vzpomínaný ateliér. Děti rostly, studovaly a teď už vylétly z hnízda, takže se tam s manželkou trochu hledáme.

Rodinný dům je v takovém svahu, že střecha garáže slouží jako terasa s originálním lehátkem ze dřeva.

Rodinný dům je v takovém svahu, že střecha garáže slouží jako terasa s originálním lehátkem ze dřeva.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Taky se rýpeme na zahradě v hlíně – koupím sazenice a napíchám rajčata, to mě baví! Hlavně jsem zjistil, že jsem rozený sběrač. Baví mě česat jablka. Kdyby bylo nejhůř, možná bych i něco ulovil.“

Není malých soch

Čestmír Suška mívá různá období, kdy propadne nějakému materiálu – dřevu, sklu, kovu… „Ke dřevu jsem se dostal přes tvorbu stylizovaných samorostů z umělé hmoty, čímž jsem reagoval na tehdy oblíbenou činnost, kdy si i můj děda nosil samorosty z lesa. Dával jsem do toho ironii i tragikomedii té doby. Po devětaosmdesátém jsem se úplně zbavil potřeby vytvářet existenciální věci. Žádná komise už nic neschvalovala nebo nezakazovala, z čehož mám dodnes zásadní radost.

Začal jsem s objekty z hlíny, v nichž skrytá žebra podpírala vrchní plášť. Stále jsem je zvětšoval, až z nich byly struktury – konstrukce, které už technologicky zvětšovat nešly. Tak jsem se dostal konečně ke dřevu a později, v roce 2005, i ke kovovým cisternám.

Kavárna s malým barem a stoličkami pro posezení. Pohled zevnitř bývá impozantní.

Kavárna s malým barem a stoličkami pro posezení. Pohled zevnitř bývá impozantní.

FOTO: Milan Malíček, Právo

U mých objektů – soch umístěných ve veřejném prostoru – není otázka, aby je nikdo neponičil, ale spíš, aby se o ně nikdo neporanil. Jsou opravdu tvrdé a u vyřezaných otvorů pečlivě srážím hrany, aby se lidi při doteku nepořezali. Nejde ale o nějaký ocucaný bonbón – to nemám rád. Lidi vyzývám, ať si klidně vstoupí i dovnitř, protože to je zajímavý zážitek – jste uvnitř sochy.“

Takovou možnost mají i návštěvníci výstavy Restart, pro velký úspěch prodloužené až do konce roku 2016, v plzeňském objektu DEPO 2015. K vidění (i ohmatání a prolézání) je tam na dvacet velkých soch. Největší má patnáct metrů.

„Postupně jsem se dopracoval k tomu, že dělám objekty na hranici mezi sochou a architekturou. Takže cisterna stojící na výšku má dveře, lidé mohou vstoupit dovnitř a po točitém schodišti se pohybovat nahoru a dolů. Z horní plošiny je výhled jako z rozhledny. Poslední moje skulptura zase slouží jako kavárna, můžete do ní vstoupit, sednout si k železnému stolku, objednat si kávu a pozorovat vnitřní prostor, jak tiše rezaví.“

Borec a bubec

S výrobou velkoformátových objektů Čestmíru Suškovi pomáhají studenti umění nebo i vystudovaní mistři svých oborů. I když se v bývalém skladu vybudovalo zázemí, stále je to spíš tovární hala, kde létají jiskry od rozbrušovaček, než niterný ateliér. Ale jisté útulno tu přesto je. Stejně jako pohodlné posezení pro návštěvy.

Ostatně pořádají se tu i výstavy obrazů. V době naší návštěvy to byly olejomalby herce Tomáše Bambuška.

Zákoutí v hale pro přijímání návštěv

Zákoutí v hale pro přijímání návštěv

FOTO: Milan Malíček, Právo

Navíc je za cestou vzpomínané dětské hřiště, kde mají i umělci k dispozici dřevěnou chatku s místem pro grilování. Pohoda v zeleni. Vytvořit krajku do pláště vysloužilé cisterny si žádá své.

„Pořád se tu něco děje. Trochu blázinec,“ usmívá se náš průvodce, který se tu už dlouho cítí opravdu jako doma.