Jak bydlí zakládající člen skupiny The Tap Tap Ladislav Angelovic

„Metro je blízko, jen je nevýhoda, že tu jezdí ještě hodně starých souprav, u kterých je velká mezera mezi peronem a podlahou vagonu - snadno vám tam zapadne kolečko. Ale už na nějakém technickém řešení s dopravním podnikem pracujeme. Nestěžuju si tu,“ konstatuje činorodý Ladislav, vyrovnávající se od narození s následky dětské mozkové obrny.

V kapele vykonává hlavně funkci moderátora koncertů, ale hraje i na elektronického padového bubeníka a je také tiskovým mluvčím The Tap Tap a zapsaného spolku Tap. Je to jeho placená profese. Takže bývá poměrně často i v televizi. Zkrátka jsme navštívili velmi interesantní personu.

„Máme zaplněný kalendář termíny koncertů a poslední týdny se věnujeme i zkouškám divadelního představení, které odehrajeme v Národním divadle na Nové scéně,“ pochvaluje si Ladislav.

S kapelou se už podíval i do světa a Prahu si oblíbil tak, že o návratu do rodného Litvínova neuvažuje.

„Na Čerňáku bydlím už od střední a v tomto bytě pár let. Nic mi tu nechybí, i když tak úplně bezbariérový byt to není. Přes práh na malý balkón mám dodělané nájezdy, ale příliš ho nevyužívám.“

Ladislavův byt v přízemí je vlastně jedna velká místnost, čtvercová předsíň a prostorná, bezbariérová koupelna se sprchovým koutem majícím odpad rovnou v podlaze.

Vykrojené umyvadlo má v potřebné výšce a zavěšené zrcadlo pod takovým úhlem, aby se v něm viděl. Šířka zárubní v bytě je tak akorát na to, aby elektrickým vozíkem projel. Ale chce to jistou zručnost.

Přizpůsobenou svým potřebám má Ladislav i jednoduchou kuchyňskou linku, která má dlouhý pult, aby pod něj mohl zajet s vozíkem. Pod skříňkami na stěně je ještě polička s nejpoužívanějšími kousky nádobí.

„Na vaření moc nejsem, spíš polévky z pytlíku a tak. Mám tu klasický elektrický sporák s velkými knoflíky. Sklokeramická deska by se mi ovládala hůř. O opravdovém vaření to opravdu není a navařit mi sem chodí maminka.“

„Jsem z Litvínova, do páté třídy jsem se vzdělával v Luži, kde jsem během školního roku pobýval v tamních lázních, od páté třídy jsem chodil do Jedličkárny v Liberci a na střední - obchodní akademii - už do Jedličkova ústavu v Praze. Dodnes se tam vracím na zkoušky kapely The Tap Tap, kterou Šimon Ornest (syn herce a režiséra Jiřího Ornesta - pozn. aut.) založil už před šestnácti lety, a já byl už tenkrát u toho. Šimon byl vychovatelem v Jedličkárně a kapela začínala původně jenom jako zájmový kroužek na domově mládeže. Ale časem se nám to vymklo z rukou,“ směje se Ladislav při vzpomínce na začátky orchestru, který se už stabilizoval a skládá se převážně z absolventů a studentů Jedličkova ústavu.

„V současnosti připravujeme divadelní představení na motivy knihy francouzských autorů Freda Bernarda a Francoise Roca s názvem „Jesus Betz.“ Ten náš kus má název „Nefňuka (aneb podivuhodná dobrodružství Kristla Špána na souši i na moři)“.

Je o klukovi, který se narodí bez rukou i nohou, ale protože je chytrý a odvážný, tak i přes svůj značný handicap zažije velká dobrodružství, najde lásku a stane se ředitelem vlastního cirkusu.

Jeho přezdívka Nefňuka symbolizuje i náš pohled na život. Nefňukat, a když je problém, tak se do něho zakousnout. Premiéra bude 24. dubna na Nové scéně Národního divadla s osmi reprízami, po kterých bychom chtěli hrát i na dalších místech.

Kapela bude na jevišti hrát písničky, které pro toto představení složil Jarda Svoboda, a vystupovat v menších i větších rolích. Spoluúčinkujícími budou i velké loutky, které speciálním systémem budeme rozhýbávat našimi elektrickými vozíky. Jsme asi první na světě, kdo takovýmto způsobem využívá kompenzační pomůcky. Věřím, že se představení bude lidem líbit.“

K hlavním bytovým doplňkům u Ladislava patří knihy. Knihovnu má zaplněnou a ke třicátinám si udělal radost výpravnou knihou o Leonardu Da Vincim. Pravda, je tak velká a těžká, že je problém ji dát na stůl.

„Knížky si kupuji, jak nějaké zajímavé vidím, abych je pak nemusel pracně shánět v nějakých dotiscích. A jako spousta lidí - ale ne každý to přizná - mám v knihovně řadu nepřečtených knih, které si nechávám na později. Čtu ledacos, rád mám fantasy literaturu i filmy.

Taky mě baví hrát šachy, i když je moc neumím. Nedávno jsem nějakou dobu rehabilitoval v rehabilitačním středisku ve Chvalech, kde je i domov seniorů. S jedním čtyřiadevadesátiletým pánem jsem tam hrál šachy. Většinou jsem prohrál, ale to mi nevadilo, protože na svůj věk to je opravdu borec.

Podobně jako svoje prohry ani bytové doplňky nijak neřeším. Mám rád dřevo. Něco je tu z Ikey, ale hlavně proto, že je kousek odsud. Kamarád má doma všechno v bílém. Jemu se to líbí, ale mně to připadá jako v kanceláři. Plánovali jsme malovat, sundali jsme většinu obrázků, z malování zatím sešlo, ale už jsme to zpátky nedali,“ usmívá se Ladislav, který se už cítí být Pražákem.

„Nemám s tím problém a mám tu i skoro všechny kamarády. Vlastně většinu života už žiju tady.“