Článek
Ke koníčkům Babydědka (jak se sám představuje zainteresovaným) patří i psaní knih – většinou o jeho koních a ženách. A také stavařina.
Za svůj život postavil několik domů a na pozemku v Hájku u Prahy má na čestném místě i vyřazený železniční vagon, který před desítkami let přebudoval na stáje pro své první koně.
Baví mě vymýšlet projekty a pak je předávat profesionálům, říká Ludvík Hess.
Od té doby vidlemi přeházel tuny sena a hnoje. A jeho ruce si také pochovaly některé z téměř sto třiceti mimin odložených zoufalými matkami v posledním desetiletí do známých babyboxů, jichž je po české zemi rozmístěno k sedmdesáti (v září jich bylo šedesát šest).
Jídelní stůl je jeden ze symbolů chovatelova domu a potvrzuje, že se tu může scházet hodně lidí.
Bez umělých náhražek
„Rád stavím. Baví mě to, i když sehnat dobrou firmu s kvalifikovanými zaměstnanci je těžké.
V počátcích budování tady na Hájku jsem vždy začínal bez firmy a jednal jsem se řemeslníky osobně. Vlastně je tomu tak i dnes. Pravda je, že je u nás situace ve stavebnictví kritická. Sehnat českého řemeslníka je těžké a Ukrajinci nebo Bulhaři bývají v oboru nevyučeni. Ale jsou i skvělí řemeslníci! Klasickým příkladem je můj oblíbený kameník Josef Máca z lomu Kaliště, který mi dodává žulu na milimetr přesně opracovanou. Mám i dobrého truhláře Michala Podstavce z Radešova. Problém bývá se zedníky, s dlaždiči je obrovský. Nejsem schopen sehnat kvalitního dlaždiče.
Rohový krb je další dominantou přízemí domu.
Pracovna chovatele – vydavatele literárního časopisu v přízemí domu se vyznačuje hlavně masivním stolem a postelí u okna do stáje, kterým je možné sledovat klisnu před porodem.
Na mém domě najdete především kámen, dřevo a mosaz na svítilnách a podobném příslušenství. Nemám rád umělou hmotu, plasty a snažím se shánět i vypínače a zásuvky z porcelánu.“
Pokračování vize
Ludvíka Hesse také baví vymýšlet návrhy projektů, které pak předává k dotvoření profesionálům.
„Stejně tak jsem nyní postupoval při budování azylových domků,“ konstatuje vizionář Ludvík Hess. Jak říkává, nejraději by byl, kdyby babyboxy nikdo nevyužíval a počet odložených dětí nenarůstal.
V areálu na Hájku vyrostly dva nové domky s pokojíky.
Dřevěné schodiště vede k pokojům v podkroví a ke společenské místnosti v druhém objektu.
Ale ve spolupráci s jejich současným výrobcem Zdeňkem Juřicou z Náměšti nad Oslavou nepřestávají dbát na zdokonalování i další rozmisťování babyboxů. Už jsou po celé republice a připravují se s mnohými nemocnicemi, radnicemi, institucemi a sponzory další. Na zkušenou k nám kvůli tomu ze zahraničí přijíždějí zájemci o projekt!
„Nyní na všechny babyboxy dávám cedulky s jednoduchým nápisem: Odkládáš-li děťátko, protože s ním nemáš kde přespat – zavolej, bude o vás postaráno. A je tam číslo mého mobilu.“
Jeden z připravených pokojů – pokračování babyboxů.
To, čemu by člověk při prvním zaslechnutí myšlenky těžko uvěřil, že je možné uskutečnit, se opět stalo realitou. Na pozemku Ludvíka Hesse, pár desítek metrů od jeho domu a stájí, už stojí dva domky. V každém je po dvou místnostech se společnou kuchyňkou a koupelnou s WC.
V každém domku je jedna koupelna pro dva pokoje se společnou kuchyňkou.
V prvním domku jsou dva pokoje v podkroví, v přízemí je dílna – úložné prostory s technickým zázemím. V druhém domku jsou pokoje v přízemí a v podkroví je jedna velká místnost – herna.
Na fasádě jednoho z nich nechybí logo hlavního donátora.
Přední i zadní vrátka
„Abych se trošinku dostal i k prevenci a neřešil jen odložené děti, tak jako logický doplněk k babyboxům považuji tuto šanci na ubytování maminek s dětmi.
Bez pomoci sponzorů – hlavně francouzské nadace SAINT-GOBAIN – bych se do projektu samozřejmě nemohl pustit. Nakonec jsou to dva malé, venkovním dřevěným schodištěm a můstkem propojené domky. I přes omezený a hlídaný rozpočet jsem i zde použil své oblíbené materiály – kámen a dřevo. Dveřní i okenní zárubně jsou z žuly mrákotínského typu (ze kterého je také postaven monolit na Pražském hradě). Dostavělo se tady nedávno a právě dolaďujeme vybavení.
Koně chovám celý život. V září to bylo čtyřicet let, co se u mne narodilo první hříbě. Od té doby jich bylo na sto šedesát. Hřebec Manorek po otci plemeníkovi Manorovi, který se s Josefem Váňou kvalifikoval na Velkou pardubickou.
Přitom se průběžně snažím babyboxy vyměňovat a dávat nemocnicím, které se zavazují, že je budou nejméně deset let provozovat. Těžko si představím, že bych se o ně staral v osmdesáti letech z domova pro seniory,“ dodává Ludvík Hess necelé dva roky před svými sedmdesátinami.
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.