Jak bydlí umělecký fotograf Miloš Tancibudek v půdním bytě v centru Prahy

Jeho domov je pro něho nejen zázemím, ale i inspirací, bytem, fotoateliérem a prostorem pro veselice.

„Je místem potkávání s mojí partou i cestovní ubytovnou mých přátel toulajících se tanečním světem po Česku. Mimo fotografování se totiž celoživotně věnuji společenskému (nyní sportovnímu) tanci. Dnes, takhle na sklonku života, už netančím, ale jsem naplno v tanečním dění, porotcuju soutěže, učím v tanečních kurzech pro dospělé ve studiu Danceperfect a vůbec se tvářím chytře,“ konstatuje náš hostitel s úsměvem.

Má Miloš Tancibudek potřebu obklopovat se doma i uměleckými, výtvarnými předměty?

„Jak můžete vidět, umění v bytě si vykládám tak trošku po svém, takže vlastně odpověď je: jo. Také moji přátelé občas zanesou jakousi ,pozornost‘ a ono se to tak nějak formuje tím životem samo. Například stolek u sedačky - rozhodně jedinečný designový solitér, na který mě v jakési luxusní prodejně (bazaru v Kolíně) s neskrývaným odporem upozornil kamarád, autor našich textů k fotografiím.

Ten jsem, jak jistě uznáte, nemohl nekoupit! Hodnotu má pro mě ale i obraz nad jídelním stolem, který malovala v jednu chvíli celá naše rodina, což už se nikdy nezopakuje.“

V době naší návštěvy připravoval Miloš Tancibudek s kolegy další výstavu. „Doufám, že bude povedená a krásná - v designovém obchodním centru Quadrio ve Spálené ulici nad stanicí metra Národní třída.

Instalace bude na látkových potištěných pruzích procházejících všemi patry - kdo v kterém patře bude, takovou báseň si přečte a fotku prohlédne. S Quadriem je velmi prima spolupráce a místo je skvělé. Výstavy v kavárnách jsou fajn, ale chceme prostor, kde kolem jen tak procházejí lidé a třeba na fotky jen tak mrknou.

Dále je na léto v jednání výstava velkoplošných fotek na konstrukci Železničního mostu v Praze. To je nejkrásnější most, co znám. Vyjde-li tato výstava, budu se převelice radovati a z pražské Náplavky vše pozorovati. Fotky velikosti 3 x 3 metry budou natištěny na protivětrných bannerech a na mostní konstrukci vypnuty. V tuto chvíli se se spoluautory (fotografem Jiřím Řehořkem a básníkem Petrem Eichem) hádáme, které že fotky vystavit.

Zabydleli jsme se v černobílé fotografii. Ale tu a tam zvítězí plnobarevná. Dříve jsme básně psali na těla krasavic, dnes využíváme texty i jako doplněk fotografie, trochu používáme projekci textů i obrazů přímo na krasavice. Chcete-li, mrkněte na www.telabasni.cz.“

Obývat půdní byt v centru má své kouzlo. Znamená tato volba i to, že má náš hostitel raději kavárny než přírodu? A jak to má s opouštěním Prahy? „Upřednostňuji kavárny s výhledem do přírody! Rozhodně volné večery v létě strávím na pražské Náplavce na Výtoni, kde je opravdový ráj!!!

Když tak pozoruji hru světla a stínu na vodní hladině a na hladině sklenky bílého vína, je ten život výrazně malebnější. Záhadou mi zůstává, proč město neumožní na Náplavce daleko víc možností občerstvení, laviček a stolů. Asi nějaký kmotr má s Náplavkou své úmysly.

Kromě cest z města s tancem spojených rád ujíždím v jídelním vagonu na jižní Moravu na opravdový folklor, jehož opravdovost musí ohromit každýho městskýho člověka. Kdo nezažil podzimní vinici a noci s cimbálovkou, kolem které sto lidí opravdovsky zpívá, a opravdu to uměj, ten nežil!“

Miloš Tancibudek si nejen užívá volnočasových aktivit, ale pracovně žije i ve světě reklamy. Jak se mu daří pohybovat se mezi byznysem a uměleckou seberealizací?

„Pohybuju, neodděluju, nerozlišuju! Pracuji jako výtvarník a grafik a fotím, je to tedy stejná branže. Reklama se bez fotek neobejde, fotka by měla být dobrá. Postupem času získává člověk špetku nutného volnomyšlenkářství a nadhledu, pak to všechno začne jít trošku snadněji,“ usmívá se.

S respektem k profesi se, při rozhodnutí pořídit si bydlení v půdních prostorách, obrátil i na architekta.

„Přestavbu půdy se starýma kamnama a mrtvýma holubama na byt navrhl architekt pan Cholínský. Za chodu stavby došlo ke spoustě změn, úprav a ústupků. A také zůstaly navždy nedokončené prozatímní nedodělky, jako například krb, který už je mi úplně fuk. Až to budu dělat znovu, udělám to líp. Chyba byla neudělat schody do patra naostro. Jsou také prozatímní a prozatímnost má velkou výdrž. Nakonec se s ní sžijete a je to napořád.“

Nejhorší na budování a zařizování bylo získat „všech milión povolení“.

„Na vítězném místě všech prudičů se tenkrát umístili památkáři, kteří třeba nechtěli povolit střešní okna apod. Vždy si na ně vzpomenu, když vidím v Praze ohyzdnou stavbu, jestli jako dávali pozor.

Na stavbě jsem byl každý den a trošku jsem i něco udělal. Ale je to už dávno, už je potřeba druhé kolo. Prima je, když déšť tříská do oken, nebo když v zimě zapadnou střešní okna sněhem a je ticho a šero. Dobře se tady žije a dobře tady zní hudba.“