Hlavní obsah

Jak bydlí zakladatel a kapelník Moravanky Jan Slabák

Právo, Zdeněk Smíšek

Zakladatel a kapelník Moravanky Jan Slabák je asi náš nejznámější trumpetista. Na svůj, už od dětství oblíbený nástroj doma stále cvičí, i když jsme jej navštívili pár dní před čtyřiasedmdesátými narozeninami. Ve sklípku měl při té příležitosti už naložené maso a následující den se chystal udit.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Rodinný dům má hned několik teras s výhledem na město i les.

Článek

Dům s výhledem na Brno a s lesní oborou za plotem, ke kterému přicházívají daňci, je k podobným společenským akcím od začátku skvěle uzpůsobený.

Tedy i včetně zahradního domku se sklípkem, dílnou, udírnou, grilem i na selátko, pergolou, kam se vejde ke stolům na třicet lidí. A také lanovkou – vozíkem na kolejích.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Zakladatel a kapelník Moravanky Jan Slabák

Od vstupní branky je to zahradou k domu (kolem dřevěných domků – kurníků a králíkáren) řádné převýšení a cestička se schody si žádá jistou kondici. A tu mají u Slabáků všichni!

Stavařina mezi koncerty

Vlastně třígenerační vila nad klidnou brněnskou čtvrtí Jundrov je částečně zapuštěna do svahu. Přízemí obývá třiatřicetiletý syn s partnerkou, v patře (na úrovni zadní části zahrady) a v podkroví jsou Slabákovi spolu se sedmaosmdesátiletou maminkou paní Ivany. Na vše dohlíží fenka vlčáka Vella.

Foto: Jan Handrejch, Právo

V domě je i díky promyšleným oknům (holandská inspirace) spousta světla ze všech stran.

Babička, jako bývalá mzdová účetní, dodnes vede zeti-kapelníkovi účetnictví, a je tak vlastně také manažerkou Moravanky.

Paní Ivana je jednou ze dvou zpěvaček (Danielu Magálovou jsme navštívili před pár týdny) a také konferenciérkou koncertů nejen domovské kapely. Navíc pracuje jako redaktorka brněnského rozhlasu a v TV Šlágr uvádí písničky na přání.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Gril a udírna jsou kapelníkovou libůstkou.

„Parcelu v proměňující se zahradní kolonii jsem objevil, když jsem tudy vozil kočárek se synem. Byl to tu jen úhor na kraji lesa. Tehdy jsme bydleli – šestadvacet roků – v nedaleké řadovce. Znovu stavět jsme začali asi před patnácti lety a bydlíme tu k naší spokojenosti dvanáct roků. Naštěstí jsem měl skvělý stavební dozor – známého, který nám stavěl už první dům. Při budování tohoto jsem tu často nebyl, mívali jsme s Moravankou hodně koncertů. Včetně tříměsíčního turné po Německu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ale vybíral jsem sám třeba dlažbu na podlahy. To mě bavilo a jsem s volbou pořád spokojený. Také jsem částečně vymyslel dispoziční řešení celého domu (včetně velkých oken bez vnitřních předělů), které jsem okoukal u kamaráda v Holandsku. (Bydlíval jsem u něho, když jsme tam dvanáct let po sobě jezdili koncertovat.) Za kuchyní má manželka ještě malou místnost s pračkou a v rohu domu, nejchladnějším místě, jsem nakreslil spíž,“ vyjmenovává své budovatelské zásluhy Jan Slabák.

O jeho šikovnosti mlčky vypovídá i dílna vedle sklípku – něco jako letní kuchyň. Jen místo hrnců a vařeček jsou tu šroubováky a vrtačky!

„Jen jsem si myslel, že by dům nemusel být celý podsklepený, ale projektant mě upozornil, že by stavba odjela po svahu.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Obraz s trumpetou vytvořil pro pana Jana kamarád, který nechal vysloužilý nástroj přejet válcem.

Tepelné čerpadlo vedle králíkárny

„Udělal jsem si tady malou vesnici a jsem rád, že je dům zasazený do přírody,“ pochvaluje si rodák z Kelčan, čtyři kilometry od Kyjova, kde bydlí jeho bratr. „Tady se nenudím. Su z vesnice, tak se v tom trochu vyznám. Jako kluk jsem se musel starat o králíky, slepice, tak mi to dnes zůstalo jako koníček.“

Pozemek ve svahu má svoji okrasnou zahradu, ale i užitkovou část. Dlouhý chodníček od vstupní branky u garáže téměř až k zápraží je zastřešen, aby odpadla starost o jeho zimní údržbu. Promyšlených a dotažených věcí je tu ale mnohem víc.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Podlaha obývacího pokoje jakoby kopíruje terén, a tak vznikly dvě úrovně s posezením u krbu a jídelního stolu.

„Stavební technologie šly dopředu, ale zase přibylo byrokracie se stavebním úřadem. To má profík půl roku co dělat, než začnete stavět. Doba jde dopředu, v něčem k lepšímu, v něčem k horšímu. Máme tu nové tepelné čerpadlo, které je úžasné, ale také drahé – nějaká návratnost investice je otázkou! Jsou tu dva vrty hluboké přes sto metrů… Předtím jsme topili plynem z cisterny. Nejenže je stále dražší, ale také se nám stalo, že když ho bylo třeba v zimě doplnit, tak sem po sněhu náklaďák nevyjel.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Dechovka bez taktovky

Moravanka má třiačtyřicetiletou historii. Na její začátky bývalý hráč filharmonie vzpomíná: „Napadlo mě založit kapelu, orchestr, který by zahrál všechno. Gruntem měla být dechovka. Začal jsem s ní už v kyjovské měšťance, kde Jožka Frýbort jako první začal s dětskými kapelami, tenkrát jsme v tom byli průkopníci. Sáhl jsem po trumpetě a on mi řekl, ať do toho tedy fouknu. A ono to hrálo! To jsem byl v muzice ještě úplně nevzdělaný. Ale cítil jsem ji v tom kraji odmalinka – rodiče si zpívali, hody, cimbálovky…“

Už v devatenácti se Jan Slabák stal členem Státní filharmonie Brno! Do orchestru jej svého času chtěl i Karajan.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Za kuchyní uspořádanou do písmene U má paní domu ještě malou místnost s pračkou.

V jednatřiceti se dohodl s jedenácti kolegy z filharmonie a začali spolu hrát dechovku a moravské lidové písničky. S takovou kvalitou a ohlasem, že to znalcům připomínalo swing.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Tupeská keramika od Hradiště nápaditě umístěná na masivním dřevu zdobí kuchyň.

„Dneska nahrává na počítačích desky s dechovkou kde kdo. S tou myší si dají tón, kam potřebují… Takové muzikanty by za naší éry nikdo do rozhlasu hrát nepustil. Kvalitu dnes nikdo nechce, je to hrozné. My jsme museli umět! Ani nechystáme novou desku, protože jsou toho plné kredence,“ neskrývá nespokojenost s klesajícími nároky na kvalitu (a nejen při muzicírování) Jan Slabák.

Přitom připouští, že ne každý může mít takové zkušenosti jako on, který hrával osmnáct roků s filharmonií pod taktovkou světových dirigentů. „Takovou praxi má dnes málokdo,“ konstatuje s pokorou i se zkušeností, že Moravanka se stala příkladem mnohým následovníkům.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Podkrovní ložnice je natolik prostorná, že zde může být atypicky umístěný nábytek.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vše má svůj čas

„Pomáhali jsme s rozjezdem TV Šlágru, abychom podpořili českou dechovku a lidovou písničku v televizi. Dnes tam kolikrát pouštějí muzikanty, kteří jí spíš škodí. Jenže na jiných televizích pro lidovky prostor není vůbec. Někdy si myslím, že lidi ztratili i hudební sluch, nejen vkus. Naši tatíci hráli dechovku, i když technicky nic moc. Ale vztah k ní tam byl vždycky. Dnes je to mnohdy jen o penězích a pomalu podvod s playbackem,“ zamýšlí se kapelník, když přicházíme k udírně za domem.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jan Slabák se svou ženou

Úsměv se mu vrací, když nám ukazuje na traverze zavěšený rám, kterým jde po vytažení z udírny otáčet. To aby se klobásky i maso dělaly rovnoměrně. „Mojí specialitou jsou králičí klobásy.“ Po rozpálení udírny (přes noc) je při 50 °C a dobrém naložení hotovo za pět, osm hodin!

Napište nám

Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?

Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám