Článek
Divadlo Tower Stage, kde si realizuje své sny, sídlí v přízemí věžáku u Dunaje, pár metrů od nové scény Národního divadla. Je šťastná náhoda, že před šesti lety našel bydlení na tom správném kraji Bratislavy, v obci Ivanka pri Dunaji. Autem kousek. Ostatně Ján Ďurovčík je i zkušený řidič.
Procitnutí ze snu
„Do Čech a do Prahy už jezdím dlouhé roky, měl jsem televizní období, kdy jsem spolupracoval s režisérem Františkem Polákem na Silvestrech a pořadech jako Hvězdy, které nehasnou. Potom jsem pracoval pro Státní operu, takže státní hranice nebyla, pak byla, pak už zase ne… Vlastně znám tu cestu tak, že ji už ani nevnímám, ale znám na ní i všechny policisty,“ usmívá se Ján nad svým cestováním, které k jeho práci patří všemi směry.
S baletním souborem projel svět od Spojených států po Japonsko. Ostatně, odkazy na zemi vycházejícího slunce jsou patrné i v úpravě jeho zahrady za domem, který po zásadní rekonstrukci spokojeně obývá.
„Mým snem byl byt s velkou terasou a výhledem na Bratislavu nebo Prahu. I když tady mi to takto vyhovuje, částečně jsem si ho splnil v Praze, kde mi Divadlo Kalich platí hotelové apartmá právě s takovou terasou. Už v něm přespávám pět let, takže se tam cítím jako doma. Když jsem se díval, kolik by stálo splnění tohoto snu, bylo to natolik šílené, že za poloviční cenu lze pořídit dům s bazénem i pozemkem. Nakonec rozhodla ekonomika, a i když nejsem nad Bratislavou, tak to tu mé představy splňuje.“
Otužilec, fotbalista i požitkář
Jedním z kritérií výběru místa pro vybudování vlastního bydlení bylo pro Jána Ďurovčíka, aby pozemek byl součástí staré zástavby. Žádný satelit na zelené louce, kde nevíte, co postaví soused.
„To se vám pak stane - jako kamarádům - že jdete do bazénu pozorován sousedem, i když máte velký pozemek. Já jsem se tady zařizoval podle zorných úhlů od sousedů a jsem tu nikým nerušený.“
Díky bazénu u domu se náš hostitel stal i otužilcem. Už tři roky nebyl nemocný. „Začal jsem se - po konzultacích s oborníky - otužovat tím, že jsem si každé ráno krátce zaplaval. První rok jsem to vydržel do září, října. Teď už chodím, i když je voda zamrzlá. To mívám na hladině spoustu PET lahví, takže stačí do ledu bouchnout a on povolí.“
Ve sklepě má Ján i malou posilovnu a k tomu ještě dbá na životosprávu (jako bývalý tanečník ví, že by jinak velmi rychle nabral na váze), přičemž si neodepře kvalitní doutník a koňak. Ale stejně rád si po fotbale s místními zajde na pivo.
Sbírka vybraných lahví koňaků je součástí designu obývacího pokoje, kterého předností je kromě výhledu do zahrady, krbu a vstupu do zimní zahrady také hra s bodovými světly.
„Všechny lampy mohu rozsvítit jedním vypínačem, ale i každou zvlášť. Už jsem s tím počítal při rozvodu elektřiny. Nemám rád jedno centrální osvětlení. Promýšlel jsem i každý detail při vybavení kuchyně. Rád vařím a návštěvy často sedí rovnou u jídelního stolu.“
Pro koho, proč a za co
„Měl jsem tu sice architekta, ale ten vlastně překresloval mé náčrty. Vychází to z mého povolání, kdy roky pracuji se scénografy, a to je vlastně podobné. Navíc jsem fanda architektury. Mám rád promyšlené věci, ergonometrii a praktičnost, aby člověk nešel na zahradu přes troje dveře. A aby vše mělo kromě estetiky i funkčnost.
Někdy do scény přenáším i věci inspirované současnou architekturou a inspirací je pro mne všechno - časopisy, osobní návštěvy i tento náš rozhovor. Všechno.“
Dominantní v interiéru Jána Ďurovčíka je kámen a dřevo. „Je to tu mé třetí bydlení, které jsem si zařizoval. Ale vždy se řídím podle toho - pro koho, proč a za co. Umím si představit moderní dům i jinak, ale je to otázkou rozpočtu i daného prostředí. Je to opravdu stejné, jako když připravujete scénu pro divadlo. A to nerad používám lacinější napodobeninu, která už nevypadá tak dobře. Proto tu mám materiály dostupné u nás.“
Vlastním pánem i otrokem
Mít vlastní divadlo je pro Jána Ďurovčíka sice zátěž, ale hlavně plnění si dalšího snu. Tower Stage je domovskou scénou i pro Slovenské divadlo tance.
„Je to těleso moderního baletu předvádějící zvláštní, totální formu tanečního divadla. Projeli jsme spolu úspěšně svět. Ale jsme i divadlem muzikálů na malé scéně, čímž jsme logicky propojili úspěšnou spolupráci s pražským Divadlem Kalich.
Nikdy jsem nechtěl pod někoho patřit. Chtěl jsem si zachovat svoji tvůrčí svobodu. A když chcete být sám sobě pánem, tak to znamená být sám sobě i otrokem. Ale i vzít život do vlastních rukou.
Víte, uděláte úspěšně jeden projekt a pak chcete s těmi lidmi pokračovat. I když žádnou dotaci od státu nedostanete, přestože ho reprezentujete v zahraničí. Přitom v manažerské činnosti a shánění peněz nejsem úplně doma. Ale beru to jako nutné zlo - ideální stav neexistuje a každý musí něco obětovat. Kdybych se někde nechal zaměstnat, neměl bych se špatně.
Ekonomicky mě vlastní divadlo určitě neobohacuje, lidsky ano. Je to dotovaný koníček z mých jiných profesních aktivit - inscenací pro jiná divadla - jako soukromá osoba. Někdo si koupí rogalo, někdo se věnuje divadlu…“