Nejen deskou, ale i koncertem a nedávno vydanou knihou oslavila sedmdesáté narozeniny. V Divadle u Hasičů, kam to má přes náměstí Míru jen pár minut procházkovým tempem.

Dvě ze tří místností jsou hlavně knihovnami. Ta třetí je kuchyň bez okna.

Dvě ze tří místností jsou hlavně knihovnami. Ta třetí je kuchyň bez okna.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Vinohrady jsou v současné době moc příjemné. Jsou tady normální lidi, jsou tu malé obchůdky. Malá Strana je dnes takový Disneyland, už vůbec nemá své kouzlo a ani tam už nežijí starousedlíci, se kterými jsme se tam potkávali a znali jsme se. Jsem tady ráda, a dokud budu mít na nájem, tak tady zůstanu. Mám to všude blízko. Kdybych z Jazz klubu na Smíchově jela po vystoupení na Prosek, tak dám za taxíka celý honorář.“

Na album Smrt standardizmu si Jana Koubková napsala i text Knajpa blues: Jako v obýváku mezi přáteli, pokecáš si o všem, co bolí i nebolí, ten pěstuje ptáky, ta zhubnout chtěla by…

Na album Smrt standardizmu si Jana Koubková napsala i text Knajpa blues: Jako v obýváku mezi přáteli, pokecáš si o všem, co bolí i nebolí, ten pěstuje ptáky, ta zhubnout chtěla by…

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zkouška výdrže

Nemilé vzpomínky na opouštění oblíbeného bytu kousek od Malostranského náměstí jsou pro zpěvačku (a textařku) opravdu stále živé a poučné.

„Když jsem se vrátila v noci z koncertu, byla například na chodbě třímetrová hromada odpadu. Majitel domu mi připomínal, že nejen byt je v havarijním stavu a že na mě bude všechno padat. A ono opravdu padalo. A kapalo… No, byly to nervy. Ale asi po roce jsem sehnala jiný podnájem. Sice jsem zase u soukromníka a ani Vinohrady nejsou na bydlení právě levné, ale je mi tu dobře. Tak uvidím, jak dlouho tu vydržím,“ konstatuje Jana Koubková se zkušeným úsměvem. „Můžeme tady i s kolegy zkoušet a nikoho nerušíme.“

Piáno se stěhovalo spolu s knihami a dalšími drobnostmi od Malostranského náměstí k náměstí Míru.

Pianino se stěhovalo spolu s knihami a dalšími drobnostmi od Malostranského náměstí k náměstí Míru.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Z minulého bytu si na novou adresu přenesla hlavně vzpomínky a fotky. „Těžké bylo odstěhovat pianino, ale ještě těžší bylo zbavit se spousty knížek. I tak jsem si jich převezla hodně. Pak taky cédéčka, desky… A taky sešity, do kterých si píšu od dětství deník a různé poznámky. A ještě postel! Kuchyň už tu byla a nějaký nábytek také.“

Vysoké a klenuté stropy dávají bytu jedinečnou atmosféru i místo na mezipatro.

Vysoké a klenuté stropy dávají bytu jedinečnou atmosféru i místo na mezipatro.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Knihovna jako základ

Barvy, hravé drobnosti, knihovny podél stěn – nabízí se domněnka, že jak naše hostitelka žije, tvoří, tak i bydlí. Kniha a plakát tu jsou spolu s několika obrazy hlavním designovým prvkem a vybavením interiéru.

Až teď mám pravidelný příjem - důchod! To je paráda.

„Až teď mám pravidelný příjem – důchod! To je paráda.”

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Žádný velký systém v řazení knih a cédéček nemám, ale vím, kde co hledat. Jsem vášnivá čtenářka americké literatury a poezie, takže jsou tu ti Fitzgeraldové, Hemingwayové... Ale i Škvorecký, Murakami a další, spousta úžasných knih!“

Češtinu mám moc ráda a ráda si hraji se slovíčky, říká o sobě jazzová zpěvačka Jana Koubková.

„Češtinu mám moc ráda a ráda si hraji se slovíčky,” říká o sobě jazzová zpěvačka Jana Koubková.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Své místo tu má i nedávno vydaná, už třetí kniha Jany Koubkové – Básně z jazzové dásně.

„Mám z ní velkou radost, protože tam je všechno možné – fotky, moje zvukomalebnorytmickoptákovské kecy a taky různé citáty, dopis Evě Olmerové. Bzz… A tak dále. Češtinu mám moc ráda a ráda si hraji se slovíčky.“ A taky veselo kolem sebe. I když některé její texty z nové desky navodí i smutnější náladu.

„Sama tu pořád nebývám a taky tu mám hezký chlapy – na plakátech. Odjakživa se mi líbily filmové plakáty. Na Malé Straně jsem měla jednu stěnu samý plakát, takže jsem nemusela malovat.“ Jana Koubková i do kina ráda zajde, když si vybere. Což prý poslední dobou často není.

Spousta detailů a vzpomínek dotváří útulnost múzického bytu.

Spousta detailů a vzpomínek dotváří útulnost múzického bytu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poučená optimistka

„Napřed jsem v Karmelitské zažila povodeň (tam tedy hlavně ve sklepích) a později přišla tsunami, potopa v podobě pana domácího. Natolik stresující zkušenost, že mi na čas ochrnuly nohy. Hrozný stres. Poznala jsem, co to je tvrdý kapitalismus. Na vlastní byt jsem neměla. V jazzu odjakživa nešlo především o peníze. Tomu se člověk věnuje, protože chce a má ho rád. Vlastně jsem celý život byla na volné noze (určitý čas jsem vyučovala interpretaci na státní konzervatoři). Až teď mám pravidelný příjem – důchod! To je paráda. Akorát že to není na pořízení vlastního bydlení, kolikrát nestačí ani na všechny složenky.“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

I když je Jana Koubková, jako většina muzikantů, zvyklá být na cestách spojujících koncertní pódia i hotely, domácí prostředí mění nerada.

„Nedovedu si zatím představit, že bych se měla zase stěhovat. Ale je fakt, že když je člověku sedmdesát, může se stát cokoliv. Nevšimnu si auta a vrazí do mě. A já taková nepozorná někdy jsem, protože se mi pořád v hlavě něco honí. Budoucnost? Nevím. Ale zatím to jde. Pořád mám koncerty, takže mám i na víno a nové knížky. Takže pořád dobrý.“

Plakáty zdobí i kuchyň s jídelním stolem.

Plakáty zdobí i kuchyň s jídelním stolem.

FOTO: Petr Hloušek, Právo