Mnohé stromy tu sázel před desítkami let sám. Při pohledu do jejich korun se ani věřit nechce. Ostatně ani tomu, kolik už je našemu hostiteli. Jan Vlasák každé ráno i po sedmdesátce cvičí.

Sám s úsměvem přiznává, že se cítí mnohem mladší, a když se jde projít po rodné vsi, má tendenci zdravit první i podstatně mladší sousedy, protože si tu pořád připadá jako kluk.

Prázdniny v přistavěné pergole

Náš hostitel se nepovažuje za šikovného, mnohé si ale při budování stavení před třiceti čtyřiceti lety udělal sám. Ovšem raději ctí práci a řemeslo druhých. Posledním počinem je přístavba k domu – jedna velká pergola se sedlovou střechou pokrytou pálenými taškami.

Zastřešené zápraží poskytuje veškeré pohodlí, od kanape po krb.

Zastřešené zápraží poskytuje veškeré pohodlí, od kanape po krb.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vlastně je to další obytná místnost bez stěn (možná je časem nahradí skleněné výplně). Jen za velkým krbem je zeď s okny, nechybí tu ani kanape.

„To víte, že tady umím usnout. Já umím usnout na povel. Mám trénink ze zájezdových divadel – Trnava, Trenčín… Pobýváme tady celé léto,“ konstatuje spokojeně Jan Vlasák, když nás zve k velkému stolu, u něhož sedává široká rodina i kamarádi, kteří sem pravidelně přijíždějí.

Loutky jsou vždy připraveny.

Loutky jsou vždy připraveny.

FOTO: Petr Horník, Právo

Bývají a bývali tu zástupci všech generací, o čemž vypovídá i sbírka loutek v podkroví, stále připravených nechat se doprovodit na scénu.

Pohodové zázemí v domku

V domku je nejen několik místností na přespání, ale v podkroví i pracovní stůl paní domu – psycholožky a spisovatelky, která v době naší návštěvy dokončovala dvouletou práci na pracném rukopisu o českém význačném pedagogovi Ferdinandu Krchovi narozeném v roce 1881. Eliška a Jan Vlasákovi jsou spolu přes padesát let a poznali se na studiích.

„Dům, kde je dnes sestra, si postavili naši rodičové. Tohle jsem začal jako úplný naiva stavět před více než čtyřiceti lety. V té době jsem byl v angažmá v Ostravě a neměli jsme kam jezdit, do jednoho domu bychom se nevešli.“

Herec Jan Vlasák

FOTO: Petr Horník, Právo

Zábavné léto

„Hlásím se k Městským divadlům pražským, i když vzhledem k nedávnému televiznímu natáčení seriálu První republika jsme se dohodli na výpovědi. Pořád se tam ale cítím být v angažmá a chovají se ke mně výborně. Alchymie sehraného hereckého souboru se těžko nahrazuje,“ pochvaluje si Jan Vlasák s tím, že doby, kdy ctil například v Ostravě dvouměsíční divadelní prázdniny, jsou už minulostí.

Za mnohé současné herecké příležitosti je vděčný a odjíždí za nimi z prázdninového pobytu na chalupě.

Nedávno Jan Vlasák načetl další audioknihu Muž jménem Ove.

Nedávno Jan Vlasák načetl další audioknihu Muž jménem Ove.

FOTO: Petr Horník, Právo

Nedávno, jako zkušený dabér, načetl další audio knihu. Jde o osmihodinovou nahrávku četby knihy Muž jménem Ove od Fredrika Backmana.

„Taková práce je především úžasná zábava. Protože je to pěkná knížka, kterou jsem si nejprve v klidu doma a soustředěně přečetl a moc se mi líbila. Pak mi s odstupem zavolali, abych to přišel načíst. Je to naprosto rozhlasová práce. Dokud vás hlas poslouchá, tak čtete. Když uděláte chybu, tak se to natočí znovu. A chyby se dělají.“

V podkroví jsou nejen ložnice, ale i piano a pracovna paní domu.

V podkroví jsou nejen ložnice, ale i piano a pracovna paní domu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Stromy proti betonu

Rodná vesnice Jana Vlasáka je kolejemi rozdělena na Dolní Bučice a Vrdy.

„Koleje původně vedly jednak do cukrovaru, a jednak na pilu. Ta se už za komunistů proměnila na betonárku a výrobnu panelů. Teď patří německému majiteli. Cukrovar se proměnil na lihovar a patří Babišovi.

Pracovní zákoutí je v podkroví.

Pracovní zákoutí je v podkroví.

FOTO: Petr Horník, Právo

Betonárku máme kousek od zahrady, a to ji ještě chtěli rozšiřovat a na sousedním poli udělat drtičku starých panelů. To jsem si říkal – jen přes mou mrtvolu! Hlavně díky sestře, která neváhala věnovat svoji energii k zorganizování petice a sbírání podpisů, se tak naštěstí nestalo. Německý majitel si snad původně myslel, že okolní domy vyplatí a ať si lidi postaví bydlení jinde...

FOTO: Petr Horník, Právo

Naštěstí vstřícnost projevil nakonec i český společník, který přece jenom místní lidi znal a měl pro ně pochopení. Ale i tak jsem se před lety rozhodl podél nedaleké cesty vedoucí kolem ohrady betonárky vysazovat stromy a vysekávat trávu a křoví. Dnes je z toho opravdu příjemná a navštěvovaná vycházková trasa s výhledem do polí a na nedaleký kostel, kam další lidi přidali i lavičky a koše na odpadky. Takže se podařilo.“

FOTO: Petr Horník, Právo

Malebná zákoutí

Kdyby byl býval Jan Vlasák malířem, tak tady má, jak říká, v okolí hned několik „hotových“ obrazů – jen je namalovat. „Je tady nedaleko velký barokní kostel, má dvě kopule – nádhera! A přes plot a pole koukáme na starý barokní mlýn s náhonem od řeky Doubravky.“

Jan Vlasák se nepovažuje za zdatného řemeslníka ani zahrádkáře. „Dělám, ale nejsem asi moc šikovný. Zruční lidé dokážou udělat úžasné věci! Vím, že já nejsem pečlivý. Vnuk se vyučil truhlářem a ten je velmi pečlivý. Našel i práci ve Švýcarsku, naučil se německy a daří se mu i tady.

Knih je v domě tolik, že k jejich uložení je využito i schodiště z kamene a dřeva.

Knih je v domě tolik, že k jejich uložení je využito i schodiště z kamene a dřeva.

FOTO: Petr Horník, Právo

Všechno na zahradě zařídila matka, která si sem pozvala i zahradního architekta. A co se během hraní v Ostravě našetřilo, to byly bídné výdělky, tak se dalo sem,“ vzpomíná na svá budovatelská léta a padesátileté manželství.

„Když jsem byl v brněnském angažmá, začal jsem se po vzoru mé ženy zajímat o jógu. Hodně mi to pomohlo i po autonehodě, kterou jsem málem nepřežil, a pak mě naučili rehabilitační cviky a některé používám pořád. Cvičit je dobré,“ doporučuje náš hostitel, a když nás vyprovází k zahradní brance, ještě mimoděk potvrzuje, že živý organismus zahrady zdaleka není zakonzervován.

Staré stromy v zahradě dodávají místu klid a soukromí.

Staré stromy v zahradě dodávají místu klid a soukromí.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jezírko mezi kameny asi ještě rozšíří a promění na koupací. Paní Eliška s úsměvem přikyvuje.