Dispozici pozemku musel být přizpůsoben i projekt přestavby původního domku na jeho základech, který se proměnil na moderní novostavbu s důrazem na okna a vstupy z prvního podlaží rovnou do zahrady.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Je to tu vesnice uprostřed města. Že jsme toto místo našli, je naprostá náhoda, i když na náhody zase tak nevěřím. Asi bylo souzené nám. Když jsem to tu prvně viděla, i když zahrada byla jedna velká a zpustlá džungle, na první pohled mě to oslovilo. Dlouhou dobu jsme něco hledali, až jsem se – zdánlivě čirou náhodou – dala do řeči s naším instalatérem a ten se zmínil, že to tady někdo z jeho známých prodává. Určitě by to tady nebylo pro každého. Lidi většinou dávají přednost pohodlným pozemkům. Tady je vše komplikované. Je tu skála, muselo se tu hodně sanovat… Ale výsledek stojí za to! Je to jedinečné místo, které nikde v Praze nenajdete,“ pochvaluje si místo k životu Sára Saudková.

První patro je propojený obytný prostor se vstupy na zahradu za domem.

První patro je propojený obytný prostor se vstupy na zahradu za domem.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Symbióza bez plánování

Původní domek s „přilepenými“ chlévy se proměnil ve vzdušné bydlení pro šestičlennou rodinu.

„Pokaždé, když se vrátím z města, tak mě ohromí, jak tady voní vzduch. I jak se tady dá zaparkovat a jak je tady krásně. Kolikrát se mi nechce odcházet.“

„Pokaždé, když se vrátím z města, tak mě ohromí, jak tady voní vzduch. I jak se tady dá zaparkovat a jak je tady krásně. Kolikrát se mi nechce odcházet.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Když jsme to tu začínali před osmi lety budovat, nevěděli jsme, že nás bude tolik, ale záměr byl jasný – postavit jednoduché, prostorné a světlé bydlení. Během stavby se postupně měnily naše plány a byla to občas divočina. Ale to je vlastně celý můj životní styl, vše za pochodu, nic neplánovat – ono to vše dopadne, jak má.“

Dům je prací architekta, na kterého paní domu přenášela i své nápady. „Ještě po dokončení se tu hodně předělávalo a přizpůsobovalo nám, abychom se my nepřizpůsobovali stavbě.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Nejblíže zahradě je kuchyňská část.

Nejblíže zahradě je kuchyňská část.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Komplikovanost pozemku se úplně vyrušit nedala, a jak pragmaticky dodává Samuel Saudek, nevyhnuli se dnes zjevným nesmyslům.

„Malé atrium vybudované jen proto, aby byla okna i z druhé strany domu, se mi dnes zdá jako zbytečný nesmysl. Dodatečně jsme náročně zateplovali balkónky, na které nikdo nechodil a zatékalo do nich. Jednou jsem tu vyšroubovával ze stropu žárovku a vytekla na mě voda jako ze sprchy…“

Je tu pořád co dělat. Mám ráda divokou zahradu, nesvázanou do záhonů.

Sára Saudková na adresu svého partnera s úsměvem dodává, že je to typický muž, který nerad přichází s nápady, už jenom proto, aby potom za ně nemusel nést odpovědnost.

Nejblíže zahradě je kuchyňská část.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Většina interiéru je tu jedním velkým obytným prostorem. „Jinak to nejde. Děti jsou stádní a chtějí si být na blízku. A mají tendenci přitáhnout si hračky tam, kde jsme. Když se podíváte po zdech, vidíte, že nám nevadí, když si po nich malují.“

Jedenáctiletá Sárinka, desetiletý Samík, nedávno osmiletý Jenda a šestiletý Oskar se tak stali autory nástěnné rodinné kroniky.

V přízemí je jedna „zbylá“ místnost, která byla vyčleněna jako fotoateliér. „Nepotřebuji žádný zvláštní prostor, ale někdy se při práci musím zavřít, aby za mnou nemohly děti.“

Okna, zejména do zahrady, tu jsou nepřehlédnutelným prvkem.

Okna, zejména do zahrady, tu jsou nepřehlédnutelným prvkem.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Děti tu všude mají své otisky.

Děti tu všude mají své otisky.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Zahrada jako krajina za plotem

Zahradu zakládal zahradník, ale teď je to už jen na majitelích. „Je to proces. Mám ráda, když se něco děje a mění. Je tu pořád co dělat. Mám ráda divokou zahradu, nesvázanou do záhonů.“

V nejodlehlejším místě pozemku, těsně pod tratí a mezi skalami, nechali Saudkovi vybudovat jezírko, žádný zděný bazén. Kouzlo místa korunuje týpí.

Většina pokojů je tu místem na hraní všech. „Máme tu jeden velký společný prostor plus každý má svůj pokojíček, kde se může schovat.“

Většina pokojů je tu místem na hraní všech. „Máme tu jeden velký společný prostor plus každý má svůj pokojíček, kde se může schovat.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Děti jsou odmala kamzíci z nezbytnosti. Žádné helmičky na hlavách, musí to zvládnout a naučily se tu pohybovat, i když se párkrát skutálely. Děcka si mají projít vším – nesmíte je moc šetřit.

Zahrada vzkvétá a je součástí našeho bydlení. Velice si toho cením, i když by asi mnohý normální člověk považoval takovýto pozemek za překážku v pohodlném životě. Jsou tady skály, velké převýšení, a to všechno považujeme za výhodu, protože je to nezaměnitelné.

Mám zvláštní přístup i k plevelu – nevadí mi. Když kvetou pampelišky, jásám, protože jsou krásné. Na nějaké zahrádkářské zásady kašlu a nechávám to na přírodě. K jezírku už začaly nalétávat kačeny a těším se, že tu jednou vyvedou mladé.“

Dobová relikvie – školní lavice z časů našich prababiček a pradědečků.

Dobová relikvie – školní lavice z časů našich prababiček a pradědečků.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Vnitřní schodiště ukazuje „spletitost“ dispozičního řešení domu.

Vnitřní schodiště ukazuje „spletitost“ dispozičního řešení domu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Pohodlné místo k žití

Ve výsledku splňuje dům, jak říká Sára „barák“, očekávání majitelů.

„Nelitovali jsme toho, že když nám něco nevyhovovalo, tak se to proměnilo, i když šlo o další práci. Dům není nabubřelý. Nabízí velký, čistý prostor. Není tu moc nábytku, dekorací a nějakých nesmyslů. Je to pohodlné místo k žití. A nejhezčí dekorace jsou kresby dětí na stěnách. Jsou tu znát stopy lidí, kteří tu žijí, vyrůstají, mění se – je to tu vše vidět.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Myslím, že sem dům zapadl jako balvan, který se sem přivalil a ničemu nevadí. I když je moderní, nevzbuzuje pozornost, a to bylo také naším záměrem. A taky se tu každý, kdo sem přijde, cítí velmi dobře.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Fotografickou tvorbu naší hostitelky na stěnách vidět není. „Takový samožer nejsem, stěny tady patří dětem. Ale máme i obrazy různých malířů a grafiků, máme tady i Janovy fotografie, což je nádherné, protože děti vyrůstají v prostředí, které jim přirozeně kultivuje vkus. Alespoň doufám. V každém případě se nebojí vyjadřovat, a to se mi líbí. Na baráku je poznat, že tady žije kupa děcek. Opravdu nemáme žádné zbytečné věci navíc, protože ty obvykle člověka obtěžují a brzdí. Nemám ráda, když něco zdržuje. Mám ráda, když má duše rozlet.“

„Stavěly se opěrné kamenné zídky, vykopával prostor pro posezení, osazovaly se svahy. Ze všeho nejvíc připomíná naše zahrada venkovní přírodu za plotem.“

„Stavěly se opěrné kamenné zídky, vykopával prostor pro posezení, osazovaly se svahy. Ze všeho nejvíc připomíná naše zahrada venkovní přírodu za plotem.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Za humny je vlak a u plotu stan. Z bývalého nepřístupného a zarostlého zákoutí vzešla tato oáza.

Za humny je vlak a u plotu stan. Z bývalého nepřístupného a zarostlého zákoutí vzešla tato oáza.

FOTO: Václav Jirsa, Právo