Architekt Zdeněk Lukeš: Praha je nepraktická, ale fascinující

Do práce chodí z domova na Letné nejraději pěšky. Někdy ho doprovází manželka se psem a říkají si, v jak úžasném městě, které se jim nikdy neokouká, žijí.

„Ale zkusil jsem také moped, elektrickou koloběžku a kolo, v zimě běžky, v dešti výjimečně tramvaj. Jediný dopravní prostředek, který jsem ještě nevyzkoušel, je kůň. Třeba se mi to někdy splní,“ usmívá se na úvod.

Nejdřív jsem pracoval v kulturní sekci. V tehdejší přechodové době po roce 1989 jsme trochu suplovali úkoly ministerstva kultury. Jezdily k nám hodně zahraniční návštěvy, prezident Havel byl lákadlo i pro umělce. Těm jsme se věnovali a současně jsme připravovali revitalizaci Hradu. Podmínky tu nebyly příliš důstojné, zařízení nevkusné, mnoho částí zavřených…

Zpočátku to byla velká hektika. Řada z nás neměla žádné zkušenosti. Když přijel prezident Bush, velela jeho týmu poradců starší dáma a zjevně nás považovala za amatéry, divila se, jak takoví mladí lidé můžou dělat tuhle práci, navíc neformálně oblečení! Měli jsme na Havlovo přání jednou týdně svetrové dny, kdy jsme si nesměli vzít oblek. A když jsme jí řekli, že jeden z nás nedávno topil v kotelně, druhý tahal putny s uhlím a třetí dělal závozníka, skoro omdlela. Určitě jsme řadu věcí popletli, ale většině návštěv se náš přístup líbil.

Pěknou vzpomínku mám na Jackie Kennedyovou. Zařizovali jsme tehdy novou Havlovu pracovnu a já zrovna věšel z žebříku záclony, když se ozval ženský hlas. Otevřely se dveře a v nich stála paní, která anglicky opakovala: Wonderful! Krásné. Napadlo mě: Proboha, vždyť vypadá jako Jacquelina, jen poněkud zestárlá!

A byla to ona, proklouzla ochrance, chlapi snad koukali na fotbal a zapomněli, že má přijít za prezidentem na neoficiální návštěvu. Takže bloudila po Hradě, až se dostala sem. Havel hned přiběhl a šli jsme s ní na Vikárku, přišla taky Olga s Ďulou, bylo to jako z absurdního dramatu. Nervózní servírka nesla skleničky se šampaňským a Ďula ji kousla do lýtka, ona zařvala a tác spadl. Prostě dada.

Přání prezidenta Havla bylo otevřít Hrad co nejvíc lidem. Něco šlo splnit snadno, třeba u Královské zahrady stačilo otevřít brány, protože byla vzhledem k tomu, že tam předtím bydlel Husák, v perfektním stavu. Obtížné bylo naopak otevřít Jelení příkop, kam vedly jen stezky pro vojáky. Chtěli jsme, aby lidi nemuseli slézt dolů do příkopu a na konci zase vylézt nahoru a aby se z něj dostali třeba na Klárov. Vymysleli jsme tedy „kozí“ lávky a obě části jsme propojili tunelem.

Tam sice probíhaly rekonstrukce, ale necitlivě k úpravám architekta Plečnika. Pokusili jsme se vše vrátit do původní podoby z dvacátých let. Masarykova vyhlídka na hraně Jeleního příkopu byla úplně zhroucená, otazník se vznášel nad Lumbeho zahradami, bažantnicí…

Jednou jsem se dozvěděl, že podle katastru pod správu Hradu patří i Chotkovy sady, o které se dosud staralo město. Také byly starosti se Svatováclavskou vinicí nad Klárovem, krásným, ale zpustlým územím, na jehož konci stála vybydlená Richterova vila sloužící StB. Pracovně jsme tomu říkali otvírání zakletého zámku. Šlo taky o paláce. Lobkovický se vrátil, ale hledal se přístup k Ústavu šlechtičen s krásnými, ovšem zdevastovanými prostorami…

Právě Ústav šlechtičen. V nádherně klenutých chodbách byly udělány podhledy z plastu a vedlo tam potrubí a kabely, pod mnoha nátěry restaurátoři objevili cenné fresky. Nejvíc mě šokovala tajná laboratoř, kde se zkoumalo, zda jídlo pro prezidenta Husáka není otrávené. V roce 1990 tam ještě vládla jakási podplukovnice ve špinavém plášti, všude křivule, nevlídné prostředí. Při prohledávání sklepů mi jednou prosvištěla kolem ucha kulka, protože jsem omylem vlezl do střelnice hradní policie.

Řadu místností zabírala i supertajná telefonní centrála Varšavské smlouvy. Místo očekávané nejmodernější technologie jsme ale našli technické muzeum s archaickými stroji. Po zrušení těchto provozů jsme najednou měli nové možnosti, jak palác využít. Část dál slouží původnímu účelu, jsou tam hradní policie a Správa Pražského hradu, ale i archeologové, restaurátoři, depozitář uměleckých sbírek, archív Kanceláře prezidenta republiky.

Východní partie je otevřena veřejnosti. Je tam kavárna, výstavní a koncertní sály, obnovená kaple s freskami…

Zjednodušeně řečeno Václav Havel chtěl po sobě hlavně něco výrazného zanechat, což byla Nová oranžérie nebo tunel valem Prašného mostu. Václav Klaus měl velký zájem na tom, aby Hrad byl perfektně opravený, neměl ambice nic nového stavět. Takže se udělala spousta práce. Oba ale chtěli otevřít areál co nejvíc lidem. Havel byl také příznivcem soudobého designu a obklopoval se obrazy současných výtvarníků, Klaus měl konzervativnější vkus.

Miloš Zeman ještě s žádnými novými požadavky nepřišel, vše pokračuje dál. Předpokládám ale, že sleduje stejnou linii, tedy vytvořit areál, který bude pro návštěvníky vlídný a bude mít potřebné zázemí. O tom se vedly počátkem 90. let velké debaty, leckdo pokládal za nedůstojné, aby tu byly restaurace, obchody se suvenýry, pošta.

Zvlášť ve starších lidech byl zakořeněný konzervatismus, že tu smějí být jen ušlechtilé věci: muzea, galerie… Ani záchodky sem snad nepatří. To se podařilo překonat a vysvětlit, že Hrad je součástí města.

Jsem rád, že se vytvořila i letní tradice shakespearovského festivalu. Dvakrát do roka se koná den otevřených dveří, kdy si lze zdarma prohlédnout nejcennější prostory Hradu, konají se tu i programy pro děti.

Zároveň některé práce z počátku 90. let nebyly příliš kvalitní. Řadu profesí se tehdy museli řemeslníci učit, třeba při rekonstrukci Jižních zahrad jsme nechtěli asfaltové cesty, ale původní mlatové. A firma, která by je uměla, tenkrát neexistovala. Je to zkrátka nikdy nekončící proces. Hrad v budoucnu čeká generální rekonstrukce Jiřského kláštera a areálu purkrabství, pokračuje práce na katedrále svatého Víta… Ale základní věci jsou hotové.

Ty začaly už s příchodem prezidenta Masaryka, který na Hradě zprvu bydlet nechtěl, měl pocit, že je příliš spojený s monarchií. Mluvilo se o vybudování nového sídla, adekvátního době, ale řada lidí mu doporučovala, aby neměnil tradici a na Hradě zůstal. Plečnik pak pro jeho rodinu přímo tady v Novém paláci vytvořil byt.

Pavel Janák později vybudoval z bývalého skleníku novou prezidentskou rezidenci, dnes má prezident k dispozici tzv. Lumbeho vilu a samozřejmě zámek v Lánech. Ale v budoucnu se třeba někdo vrátí k myšlence moderního sídla někde jinde.

Rodiče byli sochaři, což znamenalo v totalitě řeholi, takoví malí soukromníci v obrovském aparátu. Táta dělal sochy a byl závislý na zakázkách, zda ho architekt stavící třeba školu osloví. Máma dělala portréty lidí, které měla ráda, ti zas většinou neměli moc peněz, takže je dělala v podstatě zadarmo, čímž se nedalo uživit. Já chtěl studovat dějiny umění, což z kádrových důvodů nešlo, a táta mi poradil architekturu na technice. Během studia jsem měl ale pocit, že místo umění jde spíš o technickou disciplínu, probíralo se víc stavitelství než architektura.

Ale pak jsem dostal šanci dělat to, co jsem si původně přál – dějiny architektury 19. a 20. století. Dostal jsem se k architektu Šlapetovi do archívu Národního technického muzea, což mi umožnilo bádat a vytvořit si archív moderní pražské architektury, který stále využívám.

Sídlili jsme ve starém paláci na Invalidovně, což bylo velmi romantické i drsné – v létě v zimě strašná zima, takže jsem přes celý areál tahal uhlí v putnách a topil jsem v obrovských kamnech. To prostředí znáte z filmu Amadeus, točily se tam scény Salieriho v kobce. To natáčení bylo mimochodem zajímavým oživením naší práce. A po deseti letech jsem dostal onu nabídku z Pražského hradu…

Krize sice je, ale hlavně ekonomická, a tudíž se skoro nestaví. Navíc existuje velké množství nových škol, dřív byla technika jen v Praze a v Brně, pak UMPRUM a Akademie. Dnes vznikají další školy obdobného typu a všechny dohromady chrlí stovky absolventů. Část jich vstřebá státní správa, pracují na radnicích, podílejí se na územních plánech nebo se věnují designu, ale většina nesežene uplatnění. To je i důvod, proč se řada talentů snaží dostat ven. Když jsem byl děkanem v Liberci, každoročně jsme dávali doporučení zhruba třiceti posluchačům.

Naše špičková architektura je dobrá, srovnatelná se světem. Jinde možná existuje víc paralelních stylů – dekonstruktivismus, high-tech, organická architektura, zatímco u nás dominuje minimalismus. Problém je, že tato špička představuje jen pár procent celkové produkce a architekti tu nemají prestiž jako venku.

Největší hvězdy Nouvel, Gehry, Foster, Hadidová… tam jsou stejně populární jako automobiloví závodníci nebo hokejisté, létají vlastním tryskáčem, každý chce mít jejich stavby. I u nás za první republiky kdekdo znal jména jako Janák, Gočár nebo Kotěra… Když jsem procházel jeho pozůstalost, našel jsem dopis adresovaný jen Profesor Kotěra, Praha. Bez problémů došel! U nás ztratili architekti renomé za minulé éry…

Stále tu funguje jistá izolace, venku neznají naše architekty a my málo zveme ty světové k nám. Proto mě těší, že náš architekt Jakub Cigler s partnerem Maranim staví novou administrativní čtvrť v Moskvě.

Z našich staveb mám rád třeba nenápadný, ale chytrý hotel Metropol na Národní třídě od Marka Chalupy. Velmi zdařilý je palác Euro na Václaváku od studia DaM navazující krásně na okolí. Nebo od stejných autorů komplex na Petrském náměstí, který paradoxně vyvolal polemiku, lidi z okolí psali protestní petice. Ale dům – bytovky pro policii a učitele čili žádná milionářská vila – se postavil a dostal řadu cen. A dnes jsou možná stejní lidé na tu budovu v sousedství hrdí.

Oceněna byla i v mezinárodní architektonické soutěži nejlepších evropských staveb, v jejíž porotě ve Španělsku jsem byl. Do finále se dostaly i další dva české projekty: Národní technická knihovna od studia Projektil a památník obětem totality v Liberci od Petra Jandy. Z toho jsem měl krásný pocit. Mimochodem porota byla velmi citlivá a preferovala architekturu pro normální lidi, žádnou snobárnu. Celkově vyhrál projekt z Belgie, zajímavě řešená škola pro kuchaře.

…který vyvolal v době vzniku velký odpor, z něhož byli holandští investoři zcela zoufalí. Architekt Gehry pak jezdil každý měsíc z Kalifornie do Prahy a představoval spolu s Vladem Miluničem veřejnosti plány. Dnes je Tančící dům oblíbenou stavbou nejen turistů, ale zvykli si i Češi. V současnosti se takto diskutuje o velké stavbě na Vítězném náměstí přezdívané Lední medvěd, kterou osobně považuji za invenční.

Čímž nechci říct, že vše, co se staví, je v pořádku, mnohdy protesty občanů chápu. Stavba může být dobrá, ale nehodí se na dané místo.

Znal jsem taky hodně odpůrců Kaplického knihovny, z nichž řada obrátila na základě vyjádření Václava Klause, ale nakonec té budově fandili. Teď jsou prý úvahy, že by ji společnost Sekyra Group postavila v rámci zástavby Rohanského ostrova…

Obecně mne zaujal i nápad Rudyho Linky udělat na zadní část budovy Rudolfina nenápadnou skleněnou nástavbu s jazzovým klubem. To je samozřejmě mimořádně obtížný úkol, musel by to dělat špičkový architekt za přísného dohledu památkářů. Je to ovšem téma k diskusi.

Přestože se nadává, myslím, že k žádné skutečně zásadní chybě nedošlo. Možná jsme mohli počkat se stavbou domu na Příkopě - vznikla by asi lepší budova. Kýčem je hotel Don Giovanni, ale kdosi mi řekl, že ho chce investor zbourat a postavit jiný. Mrzí mě nevkusnou přestavbou zničený palác Habich ve Štěpánské ulici, jedna z prvních funkcionalistických staveb u nás.

A také je mi líto staveb, které stále chátrají, jako Šlechtova restaurace ve Stromovce, ta je sice zakrytá plachtou, na níž je hezky namalované, jak bude vypadat, ale neděje se pořád nic. Pamatuji z dětství, jak tam vše perfektně fungovalo, v altánku hrála hudba, všude seděli lidi… Nebo barokní areál Cibulka, který kdyby se opravil, byl by chloubou Prahy. Nebo palác Svět v Libni či chátrající areál Výstaviště… Ale to jsou problémy každého města.

Některá díla vznikla na ideovou objednávku a špatným sochařem, takže nemají valnou hodnotu. Často ale bez důvodu mizí kvalitní věci. Velké debaty se vedly v Brně kolem sochy partyzána Vincence Makovského, což je jedna z nejkrásnějších moderních soch. Mimořádné jsou i betonové věže na kostele v Emauzích, které chtěli někteří lidé odstranit jako pozůstatek komunismu. Takové kádrování uměleckých děl není na místě.

U soch osobností, které není příjemné potkávat, existuje cesta kompromisu, jako v Litomyšli, kde k pomníku Zdeňka Nejedlého dali cedulku s vysvětlením. Podobně jsem chápal růžový tank.

Nelze jít ode zdi ke zdi, v bourání pomníků nemáme ve světě obdobu. To svědčí i o jistém mindráku. Kdysi jsem navrhoval, aby se ty vyloženě špatné sochy neničily, ale umístily do prostoru pod Stalinovým pomníkem.

S paneláky je samozřejmě nutné něco udělat, zvýšit jejich kvalitu - hlavně střešní izolací a zateplením, jsou to radiátory vypouštějící teplo do prostoru, což je ekonomicky strašně nevýhodné. V době jejich vzniku tyhle věci lidi netrápily, energie byly levné. Musí se upravit i vnitřní dispozice a bytová jádra, i když neduhy budou mít vždycky.

Důležité je ale investovat i do společných prostor a do okolního prostředí, jinak se odstěhuje střední třída a nahradí ji lidé na sociálním dně - a sídliště se změní v ghetta. K tomu bohužel už dochází.

Odpovím, že výrazně chybí tzv. sociální bydlení. Už zase stavíme vily, úřady, ba i kostely a kláštery, ale co nestavíme, jsou sociální byty. Za první republiky to bylo naprosto zásadní téma pro město, stejně jako za Rakouska-Uherska.

Existoval předpis, že každá čtvrť musí mít svoji sociální výstavbu, dokonce i Malá Strana. Byty byly maličké, bez výtahů, mnohdy bez koupelny, ale na druhou stranu tam byly i jesle, školky, společné prádelny…

Když se prodírám davy turistů, na jednu stranu to obtěžuje, na druhou jsem pyšný. Mnozí Prahu považují za nejkrásnější město světa, moji američtí studenti si tu připadají jako v pohádce. Proč?

Praha je - na rozdíl od ostatních velkoměst - dost nepraktická, protože evropské metropole jako Vídeň, Paříž, Berlín, Madrid, Řím když zbohatly, staré zbouraly a postavily moderní město s širokými bulváry a sem tam nechaly nějakou památku. Praha zůstala v centrální části ve středověké podobě, což je fascinující.

Druhou nepraktickou, ale kouzelnou věcí je terén - velká města se obvykle stavěla na rovině. Praha je krásně modelovaná s klikatící se řekou uprostřed. Tu mají jinde také, ale třeba v Budapešti je tak široká, že město dělí, nebo jde jen o říčku jako v Lublani. U nás má správné proporce.

A to nejcennější je prorůstání architektonických stylů. Jsou krásná města z jedné doby, třeba Benátky, ale u nás najdete všechno. Dům má románské sklepy, gotické přízemí, renesanční fasádu a barokní střechu. Vedle sebe jsou stavby z baroka a z funkcionalismu. V krásné shodě.

Na první přednášce beru studenty do uliček a pasáží Starého Města a po hodině jsou totálně zmatení, nedokážou určit, kterým směrem je Staroměstské náměstí. Přitom stojíme za rohem.

Kdysi jsem měl historku s princem Charlesem. Měl jsem ho provést domem U Divého muže na Malé Straně. Pěšky z Hradu je to pět minut po nových Zámeckých schodech, ale oni ho tam vezli v koloně jeho pancéřovaným autem ucpaným centrem. Což trvalo ve špičce čtyřicet minut. Logicky se proto domníval, že je na druhém konci Prahy.

Když jsem mu pak z okna paláce ukázal Hrad, nechtěl věřit, že je tak blízko. Řekl, že už chápe, proč je Praha Kafkovo město.

Mé plány se většinou splnily, dokonce i řada věcí, o kterých jsem ani nesnil. Jsem vlastně spokojený, baví mě, že můžu propagovat moderní architekturu, těší mě, že lidé chodí na naše výstavy, že na mých přednáškách bývá vyprodáno a že se prodávají mé knížky. Je fajn, že architektura táhne.

Sleduji tím jediný cíl, aby si lidi začali věcí vážit a neničili je. Jsem krátkodobý pesimista a dlouhodobý optimista. Myslím, že se nic zásadně zlého u nás nestalo. A když chodím kolem rozvrtaného tunelu Blanka, děsí mě, ale doufám, že i ten jednou dostaví.

V osobním životě jsem také spokojený, mám prima ženu, restaurátorku, se kterou si báječně rozumíme. Dělala třeba kopie obrazů Mistra Theodorika na Karlštejně a restauruje pro galerie i pro soukromníky. Máme tři bezvadné děti, nejstarší syn je ajťák, dcera lékařka a nejmladší syn studuje fakultu sociálních věd. Už máme i první vnouče! A můžu s radostí říct, že vztahy v celé rodině fungují, děti už žijí jinde, ale myslím, že k nám rády chodí.

Na poznávání cizích zemí už moc času a energie nemám, ale hodně jezdíme na Českomoravskou vrchovinu, kde tchyně koupila tři sta let starou chalupu. Nejsem klasický chalupář, chybí mi základní manuální šikovnost, tu jsem po tátovi nezdědil.

On za války absolvoval proslulou Zlínskou školu umění Tomáše Bati, kopírující německý Bauhaus, kde se vyučil tesařem a truhlářem, a teprve po válce vystudoval AVU. Tvořil sochy ze všech možných materiálů, byl schopný cokoliv spravit a vymýšlel i vynálezy, které mě fascinovaly.

Třeba zařízení se spínacími hodinami, které ráno zapnuly vařič, na něm se vznítily sirky, ty zapálily šňůru vyrobenou z toaletního papíru končící v kamnech, takže když přišel do ateliéru, praskalo mu v nich.

Moje žena si vždycky zoufá, že jsem to nezdědil. Víte, co je práce na staré chalupě! Ale je to krásný protipól mé práce a života v Praze.