Filipovu komnatu zdobí velký fotoobraz Paříže. „Je legrační, že jsem tam nikdy nebyl. Ale hned, jak jsem tenhle obraz v obchodě viděl, tak mi bylo jasné, že si ho koupím. Bylo to v období, kdy mě zajímalo všechno francouzské. Mám ho rád pořád a z minulé adresy se mnou putoval i sem. Je vlastně náhoda, že tu barevně koresponduje se vším ostatním. Někdo by to mohl považovat za kýč, ale já jsem nadšený,“ pochvaluje si bývalý sportovec.

Filip Staněk

Filip Staněk

FOTO: Petr Horník, Právo

„Barevné řešení jsem si tu zkoušel sám a postupně si vše takto sedlo. Některé věci jsou dárky, které jsem dostal.“

Od sportu k baletu

„K divadlu jsem se dostal v podstatě náhodou. Od malička mě rodiče vedli ke sportu, ale chyběl mi tam nějaký umělečtější duch. Balet je také fyzicky náročná disciplína a něco mě pořád od sportu táhlo k umění – až jsem vystudoval konzervatoř. I když z maminčiny strany jsou všichni lékaři a z taťkovy zase manažeři a inženýři…

Putovní a oblíbený obraz určuje celé barevné ladění od šedivé po stříbrnou. Červená je pak třešinkou na dortu. Stolek odděluje šatnu od „obýváku“.

Putovní a oblíbený obraz určuje celé barevné ladění od šedivé po stříbrnou. Červená je pak třešinkou na dortu. Stolek odděluje šatnu od „obýváku“.

FOTO: Petr Horník, Právo

Snad jen babička hraje na klavír a má velký vztah k umění. Od sportu k baletu opravdu není tak daleko. Vyzkoušel jsem si odvětví od tenisu k horolezectví a vše možné, až jsem se dostal i k tanci.

Ve čtvrťáku na konzervatoři jsem ještě chtěl z baletu přestoupit na herectví, nakonec mi umožnili vystudovat obojí najednou. Byl jsem takový první, pokusný a přeživší králík.“

Minibyt jako strategické zázemí

Filipovi rodiče také bydlí v Ostravě.

„Vím, jaké je to být v domě se zahrádkou. Mám se kam vracet, jednou bych třeba chtěl bydlet podobně. Babička s dědou mají také domek se zahradou a navíc psy, kočky – idylka! Tady mám obývák, ložnici, pracovnu i šatnu v jedné místnosti,“ usmívá se Filip Staněk a přiznává, že ani neví, kolik metrů čtverečních tento pronájem má, tedy včetně malé předsíňky s koupelnou a WC. Do předsíně se i mikrovlnka vejde!

Pánský přístup k detailům dekorace.

Pánský přístup k detailům dekorace.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Důležité pro mne nyní je, že je to nejlevnější bydlení v centru. Do divadla chodím pěšky a za rohem jsou obchod, hospody, kavárny, všude blízko. Kolegové bydlí v hezčích, reprezentativnějších domech, ale nájem mají dvakrát, třikrát vyšší. Můj tzv. staromládenecký byt mi teď vyhovuje. U přítelkyně je to vlastně také o jednom pokoji, ale když se tam večer sejdeme, stačí nám to i ve dvou. Pravda – má to tam i hezčí.“

Návraty domů a do posilovny

„K mému odpočinku v tomto bytečku patří hlavně knížky a filmy. Hodně jich mám rozpůjčovaných po kamarádech a po rodině, ale tvoří největší část vybavení mého příbytku,“ usmívá se Filip v pohodlném křesílku, ze kterého téměř dosáhne do všech sektorů minibytu.

Ve zkušebně divadla si může Filip – na rozdíl od bytu – užít nadměrných metrů a prostoru.

Ve zkušebně divadla si může Filip – na rozdíl od bytu – užít nadměrných metrů a prostoru.

FOTO: Petr Horník, Právo

Nejvíce času teď věnuje pilování nedávné premiéry baletu Návraty domů v Divadle Jiřího Myrona.

„Je to triptych na hudbu tří českých skladatelů a tří českých choreografů. Každá část má zhruba půl hodiny, jsme ve dvou, a je to docela ambiciózní projekt pro náš soubor. Hrajeme s živou muzikou a byly to dlouhé zkoušky. Jsem rád, že jsme měli úspěch u kritik a že diváci přicházejí. Jako soubor se musíme věnovat klasickému i současnému baletu, abychom si udrželi tradiční diváky a získali i ty nové a mladé. Je to náročný cíl a mě to přitom ještě malinko víc táhne k současnějším formám divadla a tance.“

Před rokem si Filip Staněk navíc koupil permanentku do posilovny, protože tehdy dostal roli v baletu Poslední samuraj.

Do divadla to má sólista baletu pár minut příjemnou procházkou přes náměstí.

Do divadla to má sólista baletu pár minut příjemnou procházkou přes náměstí.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Usmyslel jsem si, že by pro roli bylo dobré nabrat svalovou hmotu. Přibral jsem pět kilo, upravil stravu, ale bylo to vlastně omezující a moc to s tancem nešlo dohromady.

Moje partnerka si k baletu přidala jógu, to pro mne ale moc není. Vedle své profese ještě vyučuji tanec ve vlastních kurzech, takže pohybu mám dost. Ještě loni jsem z Ostravy dojížděl učit do Valašského Meziříčí, ale to už teď nestíhám. Učím klasický i moderní tanec, k tomu ještě na konzervatoři step. U učení se člověk kolikrát nadře více než u vlastního baletu.“

Proměny města

I pro Filipa je Ostrava městem kultury, i když to cítí tak napůl. „Samozřejmě to souvisí i s politickými záležitostmi. Je mi líto, když jdu večer centrem, že je úplně vylidněné. Není tam ani noha. V okolí krachuje jeden obchod za druhým a je to patrné na první pohled. Vše se stěhuje do nákupních center. Dokonce tady nedaleko zavřeli první ostravský McDonald´s. Obchůdky s atmosférou, kam bylo milé vejít, úplně mizí. Na druhou stranu, i když nejsme tak kosmopolitní, jako Praha, je tu co vidět a kulturní akce mají úroveň. Něco je divácky lákavější, něco náročnější. Jak to ale bývá, všem se zavděčit nelze.

Svého času jsem bydlel v podnájmu, v jednom pokoji velkého bytu, se třemi mladými herečkami. To už opravdu dál nešlo. Vracívaly se v noci z představení jako já, ale – na rozdíl ode mne – ještě začínaly nad ránem hrát na kytaru. I na mne žily až příliš bohémským životem, ovšem kamarádíme spolu dodnes. Jenže herci to mají přece jenom jednodušší, nemusejí ráno na sálu cvičit u tyče.“