Článek
Pravda, pomáhal budovat sbírku obrazů např. Vladimíru Železnému nebo Michalu Horáčkovi, ale v pražském (moderně zařízeném) bytě ani ve venkovské vilce v Mirovicích nedaleko od Písku (s interiérem v historizujícím stylu) žádné dílo světového významu nemá. Obrázky od kamarádky ano, a poslední dobou investoval hlavně do vybudování zimní zahrady.
„Radil nám tu architekt a kamarád Michal Hobza, který má např. cenu za vinotéku v Mikulově,“ říká hostitel.
Nicméně hezkými a kvalitními věcmi se očividně obklopuje rád a trpělivě. Ostatně galeristou se právník Miroslav Korecký stal až po roce 1989.
Co se má stát, stane se
„Pocházím z tohoto městečka, má přes tisíc obyvatel, a všechny ty hospůdky, fotbaly, rybařinu, první lásky jsem prožíval tady. V roce 1976 jsem odešel do Prahy, to mi bylo třiadvacet let. Když jsem se oženil, tak jsme pomalu začali pokukovat, kam jezdit za rekreací, a samozřejmě jsme začali u mé rodné vísky.
Miroslav Korecký je ve své galerii obklopen díly nesmírné ceny. Přesto říká: „Obraz nemusí být vůbec drahý na to, aby člověku dělal radost.“
Na rozdíl od kamarádů z dětství, kteří tady všichni postupně něco zdědili, já jsem se sem vracel k rodičům, kteří naštěstí ještě spolu dlouho žili, a já jsem tak jeden z mála, kdo se sem vrátil a pořídil si tu vlastní nemovitost. Teď tu mám už jen maminku a tetu. Ale vzpomínám to i proto, že tuto vilku, kterou jsme koupili někdy před dvaceti lety, rodiče dobře znali a dokonce o ni usilovali dávno před námi!“
Původně tu bývala okrajová čtvrť - s polem na druhé straně silnice a několika baráky. „Když jsme se tady začali rozhlížet my, táta si vzpomněl, že tento dům je stále prázdný. Už tenkrát nám soused poradil s kontaktem na majitele, žijícího v krajském městě, a pomáhá nám vlastně dodnes.“ Dlouho opuštěné stavení bylo zchátralé, přesto padlo do oka i dnešní paní domu.
Vitráže, dnes zdobící zasunovací dveře, koupil Miroslav Korecký v roce 1993 od paní, která je na vozíku vezla kolem jeho obchodu do sběrny.
„Nakonec jsme se s majitelem dohodli a po třiceti letech se rodina Koreckých k vytoužené nemovitosti přece jenom dostala. V té době jsme bydleli na dobré adrese na pražských Vinohradech, kde jsem i pracoval jako právník na obvodním úřadu. S kamarádem jsme si otevřeli první starožitnictví ve Vršovicích někdy v roce 1991. Jsem opravdu rád, že mě ke svému nápadu přizval, a i když tenkrát vztah k výtvarnu ve mně jen dřímal, jsem dnes galeristou,“ ohlíží se Miroslav Korecký mající k pražským Vinohradům stále vztah. Už proto, že v Korunní ulici č. 34 vlastní galerii Obchod s uměním.
Tradice i pokrok
„Také už vím, co by řekli i mnozí jiní - že je lepší stavět od základů než renovovat. Pravda je, že tento dům je z roku 1939 a my mu chtěli zachovat, nebo spíše vrátit, původní ráz.“
Obývací pokoj je ve stylu artdeco a nábytek měli manželé koupený a uskladněný o dva roky dříve, než měli tento dům.
V domě jsou nová okna, střecha, fasáda, vybouráním příček se sice zmenšil počet místností, ale opticky se prostor zvětšil.
„Naší další - opět asi nijak originální - zkušeností je, že po dokončení hned člověka napadne, jak by některé věci udělal jinak. Ale co se nám určitě osvědčilo, je postavení garáže - navzdory jihočeským zvyklostem - hned u plotu. Všude v okolí tady mají garáže na druhé straně parcely, aby mohli s vozem vjet až do zahrady. My jsme tu první měli garáž hned za plotem. Ale i se zadními vraty, aby se dala také projet.
Přední část přízemí je jedna velká obývací místnost.
Už to tu pár sousedů okoukalo. Na to musíte mít i vstřícné a přátelské sousedy, a ty my u Vejvodů máme. Možná jsem tu byl po devadesátém roku prvním, kdo si na toaletě nechal namontovat i mušli pro pány! Alespoň podle toho, že si místní instalatér s jejím připojením vůbec nevěděl rady,“ vzpomíná náš hostitel a hned dodává, že má rád moderní technologie i materiály.
I když investoval nemalé prostředky do citlivé rekonstrukce vilky, neváhal na zábradlí balkonu i čelní plot použít bezúdržbový plast.
Zážitky k neuvěření
I negativní zkušenosti s řemeslníky, posbírané tady i v Praze, by daly Koreckým na vydání brožury. Například: Klimatizace v pražském bytě v létě jen topila a nechladila. A ještě jeden, ještě lepší: Tesaři a pokrývači nechali ležet na půdě vilky staré trámy, takže je po jejich „objevení“ museli majitelé rozřezat a vynášet ven přes hotový a čistý interiér...
Uprostřed obýváku se nachází krb.
„Kdybych tenkrát měl u sebe flintu, jedu šéfa firmy zastřelit.“ Ale konec dobrý, všechno dobré. Díky kamarádství s místními dobrý a vracející se rodák ví, že se může spolehnout na pomoc v jakékoli denní i noční době.
A naopak - jeho patriotismus je nevšední. Projevuje se i tak, že na procházkách sbírá do pytle vyhozené plasty.
Zimní zahrada tu slouží i jako přijímací salonek.
Zimní zahrada
Hotová je už i pečlivě založená zahrada, jejíž hlavní částí je travnatá plocha lemovaná ostře řezanými obrubníky oddělujícími podél plotu vysázené dřeviny. Mořské oblázky (mají takový tvar a rozměr, že je kočky ani ptáci nedokážou rozhrabat!) zamezují růstu plevele. Ale to je jen popisný úvod k záhadnému příběhu:
„Hned první den po dodání kamínků jsem zvědavě koukal po dešti ven. Najednou se mezi mokrými kameny něco zablýsklo. Nedalo mi to a šel se tam podívat. Zvedl jsem v tom místě jeden kámen a nevěřil jsem vlastním očím. Byl na něm vyrytý černý křížek. Ukázal jsem ho kamarádům odborníkům, brusičům kamenů a ti odhadli, že už tam musí být vyrytý hodně dlouho, desítky let…
Schodiště zdobí obrázky Alexandry Izerové. První ženy komika Zdeňka Izera a kamarádky našich hostitelů.
Na zahradě je rozsypáno mnoho pytlů (přes tunu) oblázků dovezených z velké dálky. A já našel tento jediný - stačilo, aby tam ležel jen obráceně nebo v jiné vrstvě a nikdo by ho nikdy nespatřil. Od té doby ho nosím při sobě a nepotkala mě špatná událost. Samozřejmě je to předmět pověry, ale já tomu vzkazu snad rozumím,“ usmívá se galerista s kamínkem v ruce.
