Článek
Od Masarykova nádraží to má do Hotelu Marriott Praha pár kroků. Po letech se tam vypracoval až na post šéfkuchaře a v této funkci vystřídal Zdeňka Pohlreicha. To ale neznamená, že by doma vařil zvlášť často nebo nějak speciálně!
Jídelní stůl je předělem mezi kuchyní a koutem s posezením a televizí.
„Domácí vaření je přece jenom něco jiného a vzhledem k tomu, že máme dvě malé holčičky, jídlo přizpůsobujeme jim. Takže jsou to hodně i omáčky a knedlíky, které mají rády. Nesnáší rozteklý sýr a nesmím jim ani sýrem posypat těstoviny. Čili mě pětiletá Anetka a dvouletá Klárka trochu šikanují.
Ložnice je velká podkrovní místnost přes celou šíři domu.
Ale jinak se snažíme vařit a jíst zdravě - čerstvá zelenina, salát a něco k tomu - grilované maso, ryba. Se zeleninou si vystačíme,“ konstatuje náš hostitel a spoluautor kuchařky Muži sobě.
Recepty několika známých kuchařů sestavila Zuzana Humpolcová a tvrdí, že podle nich uvaří každý chlap.
Ložnice
Síla digestoře
Přestože je šestatřicetiletý kuchař z profesionální kuchyně zvyklý mít kolem sebe dostatek místa, je i v domácí kuchyni dobré mít vše po ruce a k tomu ještě dostatek prostoru na odkládání.
„Proto jsem tu kuchyň koncipoval kolem celého zákoutí. A protože máme kuchyň propojenou s obývacím prostorem, snažil jsem se, abychom měli co nejvýkonnější digestoř kvůli pachům. Neřešil jsem ani tak design, ale výkon a sílu motoru. Je sice hlučnější, ale pro tu chvíli to nevadí. Vím, že mnozí při vaření preferují plynový plamen. Já jsem to tu vyřešil indukční deskou, která má potřebnou sílu a zdá se mi lepší než sklokeramická.“
Dárek od manželky - tapeta s žižkovskými střechami - zdobí pracovnu.
Technika není Janu Wiesnerovi cizí. Původně začal chodit na strojní průmyslovku, ovšem už během prvního ročníku zjistil, že to není to pravé, a stihnul přejít na učební obor kuchař. Na rodném Žižkově, v Ondříčkově ulici.
„Bylo to v letech 90 až 93 a na tu dobu dobrá průprava s praxí v pražských hotelech. Pak jsem odešel do Jizerských hor a přitom si dodělával dálkově maturitu. Přes školu jsem se dostal na praxi až do Švýcarska - do Alp. Hory jsem měl rád odmala. Ta práce v Alpách byla dobrá už proto, že se tam na sezónu sjeli kuchaři z různých míst Evropy a byla to dobrá komunita.“
Vše je po ruce a na děti v zahradě je vidět oknem.
Chutě Londýna
Zahraniční zkušenosti český Honza postupně získával i ve Frankfurtu nad Mohanem a v Londýně.
„To byla asi ta největší zkušenost, protože i v Londýně se potkávají různé kultury. Gastronomie tam má hodně široký záběr a opravdu tam seženete kvalitní suroviny z celého světa. Můžete tedy uvařit autenticky, jako kdekoli jinde na světě. V běžném restauračním provozu je tam ale úroveň podstatně nižší – fish and chips. Ryba, hranolky, fazole, párek…“
Pod vedením Jana Wiesnera kuchyně hotelu Marriott rozšířila nabídku i pro veřejnost o tradiční steakhouse - zaměřují se na maso dovážené ze Severní Ameriky.
Po návratu z Anglie už Jan Wiesner věděl, že jeho dalším snažením bude budování vlastního bydlení a stěhování od rodičů ze Žižkova. „Mnoho inspirace pro bydlení jsem si z Anglie nedovezl. Je tam krásná architektura, ale podmínky v normálním životě jsou myslím kolikrát horší než tady. Stísněné prostory jsou tam běžné (úzké schodiště do malých pokojů) a i tak finančně náročné.“
Zkušenost s odborníky
Původně si na okraji vesnice před Prahou chtěl postavit jen malý víkendový domeček, kam by s rodinou vyjížděl ze Žižkova. „Jak jsme se začali zaobírat projekty, rozhodli jsme se nejít cestou typizovaných projektů a začali jsme si malovat samim, až nás projekt vtáhl a začali jsme stavět, ještě bezdětní, velký dům. Tuto parcelu jsme koupili v roce 2005, byla to prázdná louka.“
Rodinný dům poskytuje pohodlí ve všech směrech. Se sousedy tu hrají na zahradě badmintonové turnaje a o vánočních svátcích popíjejí svařák.
„Stavět jsme začali po dvou letech. To jsem si ještě myslel, že si většinu postavím sám. Po dovolené, kdy jsem tu vybudoval sklep a základovou desku, mi už bylo jasné, že to tak dál nepůjde, i přesto, že už jsem měl koupenou knihu Jak stavět dům svépomocí. Dodnes si pamatuji větu: Dávejte si reálné cíle. Ze začátku jsem se jí smál, pak jsem to pochopil. Asi jako každý, kdo začal stavět vlastníma rukama.“
Inspirací pro stavbu našel Jan Wiesner v časopisu. Vytrhli s manželkou stránku s fotografií a nechali si podle ní udělat svůj.
„Ve chvíli, kdy sem přijela parta opravdu dobrých fachmanů, pochopil jsem, že je lepší se věnovat tomu, co člověk opravdu umí, držet se svého řemesla a ostatní nechat na odbornících. Pak už jsem se věnoval jenom shánění materiálu a různým činnostem kolem.“
„Určitě mám k tomu domu vztah. Už proto, že jsem z generace, která jezdila s rodiči každý víkend na chatu, kterou táta budoval skoro celý život. My jsme jezdili ze Žižkova na Vysočinu. Mám dvě sestry a dva bratry, manuální a fyzickou práci jsem znal, ale i tak jsem opravdu zjistil, že má původní představa o stavbě rodinného domu nebyla ta pravá.“
Do představy obýváku patřil i krb.
