Téma jí připomíná hezké roky zážitků ze života na její bývalé chalupě uprostřed přírody na Plzeňsku, odkud Marie Zábranská pochází. Naproti tomu častými tématy jejích obrazů je Praha – viděna i z oken předchozího ateliéru na vltavském nábřeží.

Marie Zábranská

Marie Zábranská

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Smutná a slepá okna

Jak říkával její manžel, malíř Adolf Zábranský, vyvdala prý krásný ateliér!

„Dlouho a ráda jsem obývala ten ateliér vybudovaný v půdních prostorách domu na nábřeží. Manžel tam ještě vynášel kýble s uhlím, ale když jsem se k němu přestěhovala, prohlásila jsem, že půjdeme s dobou a zavedli jsme tam plyn. Celý prostor jsme vlastním nákladem zmodernizovali, přistavěli i koupelnu a WC, které dříve bylo na chodbě,“ vzpomíná vdova po malíři respektovaném i ve světě. (Také máte doma pohádkové knížky s jeho ilustracemi?)

Byl to slavný a krásný ateliér s vlastní a dlouhou historií. Ještě dříve tam tvořil grafik a malíř Viktor Stretti.

Stěny zdobí i obrazy z nedávného tvůrčího období naší hostitelky.

Stěny zdobí i obrazy z nedávného tvůrčího období naší hostitelky.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Když za mnou majitel domu před lety přišel s tím, že tam mohu zůstat, pokud mu zaplatím nájem přes třicet tisíc, nevěřila jsem, že to myslí vážně. Myslel. Nakonec mi opravdu nezbylo než se po prohraném soudu a zaplacení poplatků v roce 2005 vrátit do tohoto bytu, který jsem před tím pronajímala dvěma studentkám. Od bývalé sousedky vím, že po nás dosud nikdo v ateliéru nebydlí. A když jedu kolem, jsou vidět typicky slepá okna, potvrzující, že za nimi není život. Kočky se z parapetu rozhodně nedívají.“

Marie Zábranská byla, mimo jiné, pět let předsedkyní Sdružení pražských malířů, přesto nebo právě proto i dnes kroutí hlavou: „Ateliéry byly ve vší tichosti vyjmuty z bytového fondu a dány do podnikatelského. Mánes jsem měla naproti ateliéru, a byla tak blízko dění. Mluvila jsem i s poslanci a kolikrát nevěřila, co se v parlamentu děje.“ Mezi výtvarníky mnoho lobbistů není.

Kočičí škola

Stěhování před osmi lety špatně snášel i kocour a dlouho byl v novém prostředí nesvůj. Tak dlouho, až mu paní Zábranská, po dohodě s veterinářem, opatřila v roce 2008 mladší kamarádku.

„Takovou kombinaci ale nikomu nedoporučuji, pan doktor se spletl.“ Neosvědčilo se a kocour je uražený dodnes. Natolik, že se žárlivec ani při focení neukázal! „Schovává se, i když přijde na návštěvu syn. A ten se vždy diví proč, když mu nikdy nic neudělal. Teprve, když mu po jeho odchodu mávám z okna, tak se přidá,“ usmívá se paní bytu-ateliéru a zakládající členka výtvarné dámské skupiny Femina.

Ze stolu je nejlépe vidět na rodící se obrázky.

Ze stolu je nejlépe vidět na rodící se obrázky.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

S roztomilými koťaty, kterým tu dává život štětec a akvarely, kontrastuje na stěnách několik velkých pláten z minulého tvůrčího období naší hostitelky. V polici je zastoupena ukázka návrhů na medaile a vůbec je tu těžké se rozhodnout, co obdivovat dříve. Obrazy a tvůrčí prostředí totiž prostupuje celým třípokojovým bytem.

Pravda, dva pokoje jsou panelákově malé a kuchyň ještě menší, ale naší hostitelce tu nic nechybí. A hlavně ani ta múza! Ale přece jenom něco chybí – výhled z okna přes řeku a Žofín rovnou na Hradčany!

Inspirativní vzpomínky

„Už se mě tu i sousedi ptali, proč mám sama tak velký byt. Neuvědomili si, co takový ateliér vše obnáší. Ale nedivím se jim. Sleduji kolem sebe, jak se lidi v Praze stali z hlediska bydlení skromnými. Dneska, když je někdo sám, má garsonku. Tady vedle bydlí lidi i v suterénu, v místnostech, které byly dříve nebytovým prostorem.“

V jednom z menších pokojů, kde by jiní měli například ložnici, je také ateliér, archív a místo pro obrazy čekající na další výstavu.

V jednom z menších pokojů, kde by jiní měli například ložnici, je také ateliér, archív a místo pro obrazy čekající na další výstavu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ani naše hostitelka si prý z důchodu nemohla dovolit držet chalupu v Západočeském kraji. „Jednak je to dálka a jednak jsem chtěla mít stavení i zahradu v pořádku, ale na všechno jsem si musela zjednat. Problém bylo i stříhání stromů. Bylo to finančně i organizačně tak náročné, že už to dál nešlo.“

Zážitky ale zůstaly natolik živé a inspirativní, že autorku přivedly i k sepsání a namalování vzpomínaných kočičích příběhů. „Po chalupě se mi stýská a v knížce na ni bude více odkazů. Snad se mi knihu podaří vydat, protože dnes v umění platí, jak se říkává, že kvalita je předpoklad, ale peníze jsou podmínka k tomu, aby něco mohlo vzniknout a dostat se k lidem.“

Zrenovovanou almaru si západočeskými motivy malířka už pomalovala sama. Připomíná jí v pražském bytě její předky.

Zrenovovanou almaru si západočeskými motivy malířka už pomalovala sama. Připomíná jí v pražském bytě její předky.

FOTO: Václav Jirsa, Právo