Článek
K mistrově umělecké dráze samozřejmě stále patří koncertování, a tedy další cesty po celém světě. Ale tím místem, kam se rád vrací, je domov v novém bungalovu na kraji obce Černouček. Stavební parcelu vybíral i podle snadné dosažitelnosti pražského letiště.
Ivan Ženatý
Rychlé řešení pro budoucnost
„Když jsem uvažoval o místě, kde postavím dům, rozhodovala poloha mezi Prahou a Drážďany. Toužil jsem mít kontakt s Prahou. Je pořád městem, které znám nejlépe, kde mám nejvíce přátel a cítím se tam nejvíce doma. A zároveň s Drážďany, kde jsem měl profesuru na vysoké škole.“
Největší plochu přízemního domu zabírá obývací pokoj spojený s kuchyní.
„Díky kamarádům, kteří žijí zde, jsem našel toto místo. Někteří z nich pro změnu pracují například v Teplicích. Legenda o praotci Čechovi už pak byla dalším bonusem,“ usmívá se nový obyvatel vesnice.
K tomuto pozemku už byl schválený projekt čekající na své majitele. „Rozhodl jsem se velmi spontánně a během šesti měsíců jsem se stěhoval do hotového,“ uvádí. Zděný dům na rovné a velké zahradě je bez jediného schodu. „Mám malé děti, kterým tu nehrozí, že někam spadnou. A až já zestárnu, budou mě tu snadněji opečovávat,“ upřesňuje. Za další výhodu bydlení Ivan Ženatý považuje, že na housle, aniž by rušil sousedy, může hrát i v noci.
Okno na druhé straně kuchyně rámuje Říp.
„Žádné stavební úpravy navíc, jako třeba zvukové izolace, tu nejsou. Není důvod. Co jsem si nechal zařídit speciálně, to je sejf. Housle jsou přece jenom vzácné a to jediné, kromě knih, co by mi tady mohl někdo ukradnout. A kdyby chtěl někdo trezor, tak by musel vyhodit do povětří celý dům.“
Jak to chodí v Německu a jak tady
Tři neděle před nastěhováním volal našemu hostiteli prezident soukromého Clevelandského hudebního institutu a nabídl mu smlouvu na výuku v mistrovské třídě.
Prosvětlenému zákoutí mezi dvěma přímými vstupy na zahradu svědčí černá křesla.
„Tak jsem sedl na letadlo, podepsal smlouvu a dokončil stěhování do Černoučku. A opustil myšlenku, že bych mohl částečně nadále působit i v Drážďanech. Do té doby jsem bydlel tam i v Praze, pak se zrodil tento záměr bydlení takzvaně na půl cesty. Změna je, že nyní už je to do Ameriky přece jen dál než kousek za hranice. Nyní mám krásné apartmá i v Clevelandu, a tedy dva domovy. Zvykl jsem si tam velmi rychle. Je to zvláštní stav, kdy tady se už – po roce – cítím doma a zároveň se těším zase tam. Během podzimu jsem letěl desetkrát přes oceán a to je hodně i na mne.“
Houslový virtuos průběh stavby sledoval na dálku, někdy i osobně na místě. „Už jsem stavěl jeden dům v Německu a podruhé jsem tu měl štěstí na firmu,“ hovoří o svých zkušenostech.
Stojan na noty je zde samozřejmě hlavním bytovým doplňkem.
Srovnání se nabízí. „Co se týče kvality, měl jsem štěstí – a myslím, že i to je v Německu důležité. Dařila se i rychlost stavby. Pokud jde o ceny, tam byla lidská práce několikrát dražší. Materiál ne. Co se týče systému, ten je úplně jiný. V Německu jsem měl na každou kličku od okna potvrzení. Tady se mě stavbyvedoucí – soused, se kterým spolu stále dobře vycházíme – zeptal, co tu chci mít, a zajel to koupit.“
Pracovna potvrzuje, že i houslista – pedagog potřebuje stůl a police a listiny.
„Jestliže jsem měl v Drážďanech v polici řadu šanonů s dokumenty, tady mi na to stačily jedny desky. Bylo to tu spíš na ruky dání a měl jsem asi opravdu štěstí. Vyhovuje mi zdejší pohoda. Vyrůstal jsem v podobném maloměstském prostředí, kde zazvoníte u sousedů, když vám dojde cukr. Tak to máme i tady. Když jsem déle pryč, sousedi mi chodí zalévat kytky. Tři mají klíče od baráku! Na druhé straně všichni respektujeme svůj klid.“
V ložnici poskytuje úložný prostor vestavěná skříň. „Potřebuji tu místo na noty, knížky a šaty.“
Pohodu a klid má náš hostitel do blízké budoucnosti spojenou i s představou o letním podvečerním posezení na terásce.
„Nebudu tu pěstovat brambory ani cibuli, budu tu mít louku a pár stromů. Nehledě na to, že si musím ruce šetřit. Celý dům je zamýšlený a koncipovaný jako to nejjednodušší a nejpraktičtější řešení pro mě. Nemůžu okopávat záhonky, ale máme tady vlastní studnu, takže můžeme hodně zalévat. Na kropení se už těším! Vrcholem mého kutění bylo, když jsem si na dům v Německu, který měl podobný koncept jako tento, přišrouboval cedulku s číslem popisným. Navíc si myslím, že se nemá fušovat do jiných oborů.“
Respekt, ráznost a kuchyňské mezihry
„Víte, já dám na první dojem. Když jsem tu měl první firmu na vestavěné skříně, rozešel jsem se s nimi po úvodním rozhovoru a hledal jiné. Mám problém jednat s člověkem, který mi v první větě řekne tři zápory (např. teď nemůžeme, tak se to nedělá…). Na druhé straně tu byla paní, mírně rázná, kvůli závěsům. Oznámila, že mi udělá nabídku, mohlo by to být tak a tak a přijede pozítří… Hned jsem věděl, že to bude fungovat. Teď se chystám objet pár lidí, kteří se věnují zahradám. Takovéto budování mě baví, ale nechci tomu věnovat měsíce.“
Z okna nad kuchyňskou linkou je vidět přes zastřešené zápraží přímo na vstupní branku – praktické a příjemné dispoziční řešení.
Jak Ivan Ženatý dodává – housle jsou jeho prací a oblíbenou. A dlouhé hodiny cvičení na nástroj si virtuos umí doma proložit i kuchyňskými mezihrami.
„Rád vařím a mám rád taková jídla, která se dlouho připravují. Odložím housle a jdu zamíchat ragú. I proto jsem chtěl mít kuchyň spojenou s větším prostorem. Naučil jsem se vařit francouzskou kuchyni, takže já víc dusím, zapékám, olivečky, salátky…“ Prostě domácí harmonie!
Zákoutí s jídelním stolem poskytuje dostatek místa pro všechny u stolu.
