Vtipy se musejí vysedět. Nejde je najít někde na ulicích, říká malíř Karel Benetka

Na příští rok panu Benetkovi k jeho pětasedmdesátým narozeninám manželka chystá v Novoměstské radnici soubornou výstavu. Na září. Blahopřejeme k těm letošním!

Prostorný byt je velkou chodbou rozdělen na dvě prosvětlené zóny. A díky tomu, že byt je téměř pod střechou, je tu nejen slunečno, ale i ticho. Aby náš hostitel zbytečně neopouštěl malířský stojan cestami do kuchyně, má i v pracovně – ateliéru – svoji vlastní lednici na nápoje.

Pak už jsou v jeho království hlavním vybavením pohodlná křesla, včetně houpacího, a malířské stojany. Nechci přeceňovat význam sedacího nábytku, ale Karel Benetka říká: „Vtipy se musejí vysedět. Nejde je najít někde na ulicích. Sedíte a kreslíte a kreslíte, dokud nepřijde nápad. Někdy je to hned, někdy za tři dny.“

Je-li múza skoupá na vtipy, nemusí náš hostitel truchlit. Věnuje se nejen obrazům, ale také sochařině či psaní.

„Mám dokonce dřevořezbářskou školu. Školy mám snad na všechno,“ usmívá se lehce autor, mj. i vysokoškolských skript. Od roku 1974 se Karel Benetka stal mužem v domácnosti, protože tou dobou už ilustroval Květy.

„Uživil jsem se tím, ale je mi líto, že už jsem nemohl – po 68. roce – dělat ve svém oboru, který mi šel lépe. Někteří lidé mě sice jako kreslíře znají, ale při mé původní, byť anonymní práci, jsem věděl, že je u odborníků váženější. Vracet se ale nejde a vše má něco. S humorem pracuji každý den, jako s řemeslem, ale rád se odreaguji i při tvorbě věcí, které si člověk vysní.“

„V Praze jsem se narodil, vyrůstal jsem ale na venkově a do hlavního města jsem se vrátil až po vojně. Po pár letech ve Vršovicích bydlíme celou dobu v tomto domě na Vinohradech. Je tu docela příjemně. Po více jak třiceti letech se cítím být patriotem Prahy 2. Je to kus života. Navíc jsme měli štěstí, že hned začátkem devadesátých let jsme si mohli koupit, jako založené družstvo, celý dům. Takže bytový problém nemáme.“

Dnes je Karel Benetka Pražák občas jezdící na chalupu u Řáholce. „Dříve jsem tam jezdil častěji, také jsem si ji z valné části rekonstruoval sám. Vždycky jsem měl potřebu dělat něco fyzicky. Dneska už stromy nesekám, klády nenosím a díry do země nekopu. Spíš jen sekám trávu. A pořád se snažím, i v Praze, abych neměl slabé nohy a tenké ruce. Každý den se musím jít alespoň kolem domu, dva tři kilometry, projít. Jsou tu nedaleko i hezké parky. Nejraději jsem ale tady, ve svém ateliéru.“

Na chalupě mimo jiné náš hostitel, někdy před čtyřmi lety, napsal rozhlasový seriál pro děti. Každý rok ho Hajaja kolem Vánoc zařadí do vysílání. „Mám i přes čtyři sta básniček pro děti a někdy bych je také rád vydal.“

Karel Benetka má široký tvůrčí záběr a nyní například s Vráťou Ebrem chystá k vydání knihu o rodném městě (Praha milostná) se svými kresbami. A navrch také knihu svých povídek (samozřejmě s vlastními ilustracemi) Erotičtí loupežníci.

Sedací nábytek je tu evidentně inspirativní a dobře slouží píšícímu výtvarníkovi. „Poslední dobou, už jsem se to konečně naučil, píšu rovnou do počítače.“

I vchod do klasického vinohradského činžáku z první republiky vypadá po rekonstrukci jako vstup do zámecké galerie. Pravda, musí se zamykat, aby výmalby nikdo neponičil a přilehlé komnaty nevykradl, ale hned je jasné, že tady je jiná atmosféra než u schránek v paneláku.

„Navíc v okolních obchůdcích kdykoliv cokoliv koupím. Ovoce, zeleninu, i v noci,“ pochvaluje si na rozloučenou pracovitost vietnamských spoluobčanů vinohradský patriot. „Jiní obchodníci si stěžují, že je tady málo kupujících lidí. Ale Vinohrady mají nádhernou atmosféru.“