„Na sekání pozemku už nemám plíce, to zbývá na ostatní členy rodiny. Ale pobývám tu od května do října a svědčí mi tady. A čemu se tady věnuji nejvíc? Spaní. Trošku píšu, pak spím a sním,“ usmívá se náš hostitel. Samozřejmě, že tu za poslední roky vznikla i většina jeho veršů a textů.

Jiří Žáček

Jiří Žáček

FOTO: Ludvík Hess

Žijící klasik, o němž se vyučuje ve školách a žáčci se učí číst z jeho slabikáře, tu elán ani inspiraci pracně nehledá, i když se sám řadí k dědkům. Prý podle vlastního citátu, který mu kamarádi vytesali do kamene zdobícího přístupovou cestu: „Mladí zůstáváme, dokud nám budoucnost připadá zajímavější než minulost.“

Pavoučkovo rozhodnutí

„Místo jsme našli na doporučení známých a původní majitel – vynikající doktor, zubař, bohužel dnes ordinující v Kanadě – nás tu nechal na zkoušku rok pobývat! Opravdu se nám tu zalíbilo, ale když nám pan doktor položil zásadní dotaz, jestli bereme, nebo nebereme, ještě jsme zaváhali – zdálo se nám to daleko od Prahy. Ale manželka si zrovna prohlížela staré naběračky zavěšené na stěně a zpod jedné vyběhl pavouček.

Kam chodit, když se tu dá tak hezky sedět!

Kam chodit, když se tu dá tak hezky sedět!

FOTO: Ludvík Hess

Pochopili jsme, že je to pavouček pro štěstí a řekli jsme: Bereme! Nic nám tu nechybí, i když se tu žádné velké stavební práce neprováděly. Akorát nová střecha, aby nám nepršelo do talířů… Když jsem uvažoval, jestli investovat i do rekonstrukce podkroví, kde přespávají návštěvy a příbuzní, náš dvorní stavitel mi s mávnutím ruky poradil, ať se na to vykašlu a nechám to na potomky, ať si s tím později dělají, co chtějí, já prý to nepotřebuji. A měl pravdu.“

Podkroví slouží i bez velké rekonstrukce.

FOTO: Ludvík Hess

Kamenné stavení si i přes léto někdy žádá přitápění, které tu obstarávají akumulační kamna. V zimě by se ovšem muselo topit i dřevem nebo uhlím. „Do Prahy v sezóně jezdíme, jen když je třeba hlídat vnoučata, anebo kvůli úředním záležitostem a pracovním schůzkám. Chalupu jsme sháněli, poněvadž jsme měli malé děti a psa a v Praze jim chyběl výběh.

Kocour vyrůstal v Praze, ale tady se naučil také pohybovat. „Je z těch chytrých kocourů, kteří otevřou klec, sežerou kanára a pak ji zase zavřou.“

FOTO: Ludvík Hess

Nejprve jsme pátrali v jižních Čechách, na Sázavě nebo u Vlašimi, kde jsme jeden čas bydleli. Ale nikde nic nebylo. Anebo drahé a škaredé. A to jsme žádnou náročnou představu neměli. Jen aby to bylo na přespání a dalo se tam pobývat o prázdninách. Nejraději bych chalupu i s pozemkem přenesl na jih nebo blíž k Praze, je to sem přece jen daleko. Ale na benzín ještě máme, tak už žádné stěhování neplánujeme.“

Strážce majáku na zeleném ostrově

Básník sám neví, co sem přivolává jeho Múzu. Klid je sice dobrý, ale také není úplně vším pro tvorbu. „Nikdo neví, jak to funguje. Klidu také nesmí být přespříliš. Ten zdravý neklid vytváří moje žena, děti, zvířata… Přečtu si noviny a hned je po klidu. Obdivuji geniálního kreslíře Renčína, že dokáže každý den vymyslet pro noviny dobrý vtip. Já se už tak těsnému kontaktu s vnějším světem bráním. Ještě pořád se dozvídám víc o lidech a o životě od fousatých klasiků píšících brkem, než z moderních médií, využívaných spíš k dezinformacím než k informacím.

Zamřížovaná okna jsou i zde nutností. Ale k majáku na parapetu se Múza dostala.

FOTO: Ludvík Hess

Sice koukám na televizi a používám počítač, ale odmítám se vzrušovat nejnovějšími IT technologiemi, mobily, tablety a vším tím zázračným harampádím, které nás odnaučuje přemýšlet o podstatných věcech už jen tím, že na nás valí lavinu bezvýznamných blbostí.

Instinkt mi říká, že jsme se dostali do slepé uličky a že lidstvo čekají kolosální změny. Páni politikové nám kážou, že si máme utáhnout opasky, ale naše civilizace je pořád založená na plýtvání a drancování zdrojů. Růst růstu dlouho fungovat nemůže, proto předpokládám, že v roce 2100 bude svět úplně jiný.

Těžko věštit, jestli horší nebo lepší, jestli mu budou vládnout lidi, šavlozubí tygři nebo mimozemšťani. Ale ufonů není třeba se bát. Jestli jsou vyspělejší, pak se pravděpodobně budou chovat rozumněji a lidštěji než my, pozemští lidoopové. Nemám rád ty americké filmy, které straší diváky invazí vetřelců na Zemi.“

Kdyby tak mohlo i zápraží s chodbou vyprávět!

FOTO: Ludvík Hess

Pravda, pro prázdninové chvíle doporučme raději novou knihu našeho hostitele, ilustrovanou Adolfem Bornem – Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky. Pohádky ze všech koutů Evropy – i ty Jiří Žáček sepisoval zde, „opuštěný“ na zeleném ostrově jako strážce majáku. Jeho tvůrčí současnost je opět psaní pro dospělé. „Chystám knihu Strážce majáku. Něco mezi aforismy a deníkovým záznamem. Ten maják, to je tahle chalupa.“ A jeden malý maják zdobí parapet na okně ve světnici.

Album na stěnách

Náš hostitel vnímá svůj druhý domov jako maják, jeho žena zase udělala ze stěn chalupy rodinné album. Malířka Eva Žáčková každou místnost zdobí obrazy, na nichž zvěčnila rodinu – prarodiče, rodiče, děti i vnučky. Takže i interiér je tu zcela nezaměnitelným originálem.

Obrazy Evy Žáčkové zdobí nejedno zákoutí v chalupě.

FOTO: Ludvík Hess

A když jsme v úvodu použili básníkovu větu vytesanou do kamene, ukončeme návštěvu ve Frýdlantu jiným, starším hostitelovým textem: „Na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc česko-německo-polsko-romsky, je spisovatel podobná kuriozita jako dvouhlavé tele. Taková profese připadá domorodcům neuvěřitelná – psát přece umí každý! A že by se s tím mohl někdo živit?

,,Pes vzadu, pán v sadu."

FOTO: Ludvík Hess

Podle mého jedenáctiletého escorta je navíc zřejmé, že spisovatelské řemeslo nijak zvlášť nevynáší. Tady ovšem nevynáší skoro žádné řemeslo. Tady musejí mít lidé dvě tři zaměstnání, aby se jakž takž uživili.“