„Některé obrazy jsou dost velké, takže si na podlahu natáhnu igelity, a když začnu tvořit, vůbec se neohlížím na okolí. Občas jsou židle nebo zeď od barev… Než jsme se přestěhovali sem, tak jsem měla svůj ateliér, ale tady jsem nechtěla ubírat prostor, protože rodina si žádá své,“ usmívá se paní Anna, když nám představuje „svůj prostor“ v domě pod Strahovem. Tedy ve svahu.

Anna Chmelová: „Sestra mého muže vystudovala architekturu a její muž je také architekt, tento obor je tedy hodně okolo nás. Přes práci na uměleckých objektech jsem se dostala k řešení prostoru. Dnes také pomáhám klientům s výtvarným řešením interiérů.“

Anna Chmelová: „Sestra mého muže vystudovala architekturu a její muž je také architekt, tento obor je tedy hodně okolo nás. Přes práci na uměleckých objektech jsem se dostala k řešení prostoru. Dnes také pomáhám klientům s výtvarným řešením interiérů.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Vyrůstala tu s rodiči a po letech se sem s vlastní rodinou vrátila. Rodiče se přestěhovali do přízemí a mladým nechali první (se vstupem na horní část zahrady a samostatným vstupem do ulice) a druhé patro. Symbióza se osvědčuje. A soukromí mají všichni.

Příčky a vývoj prostoru

„Původní dispozice byly v interiéru úplně jiné, ale vše jsme přizpůsobili našim potřebám. Vybouráním příček vznikl vlastně jeden velký obytný prostor, ve kterém tedy i maluji, vařím... I v horním patře, kde máme ložnici a dětský pokoj, je poměrně otevřený prostor. Ale asi tam přidáme příčky, protože kluci jsou teď pořád v sobě. Jsme tu už čtyři roky spokojeni, nicméně nějaké úpravy přece jenom asi ještě nastanou. Dříve jsme bydleli v centru, pro děti to tam ale bylo složitější, takže jsme rádi využili nabídky rodičů.“

Hned za malou předsíní se otevírá jeden velký prostor dělený jen částečně.

Hned za malou předsíní se otevírá jeden velký prostor dělený jen částečně.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Maminka naší hostitelky je architektka a už se prý vyrovnala s tím, že dcera nešla v jejích stopách. „Měla jsem a mám architekturu ráda, ale ještě raději se dotýkám více oblastí a měla jsem štěstí, že jsem se na vysoké škole dostala k paní profesorce Adéle Matasové, která nám při tvorbě nechávala volnou ruku při výběru technik. Pokud jsme si je obhájili.

Jídelna je rovněž součástí celku. Dalekohled pak koníčkem jednoho ze synů.

Jídelna je rovněž součástí celku. Dalekohled pak koníčkem jednoho ze synů.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Od dětství jsem směřovala k nějakému kreativnímu oboru, vždycky jsem chtěla malovat, a měla jsem jednoznačnou podporu i od rodičů. Takže už volba střední uměleckoprůmyslové školy byla jasná. Navíc děda byl truhlář, kterého také zajímala architektura. A aby toho nebylo málo, tak si už tenkrát – v roce 1956 – postavil plachetnici, se kterou někdy v roce 1968 vyrazil i na moře a my se později přidali. To je další rozměr mého života,“ směje se drobná umělkyně – sportovkyně. „Pomalu každý víkend se balíme a stěhujeme na rybníky. Jachting je opravdu životní styl.“

Dělba času a priorit

Anna Chmelová připouští, že se poslední roky většinou pohybuje v realitě, víc při zemi a pak si „v mikrochvílích realizuje svůj svět v oblacích“.

Dům je ze 70. let a funkce místností byly během let různé. Od architektonického ateliéru až po dnešní podobu pro tři generace.

Dům je ze 70. let a funkce místností byly během let různé. Od architektonického ateliéru až po dnešní podobu pro tři generace.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Někdy je složité skloubit vše tak, aby rodina fungovala, měla jsem čas na chlapečky, tedy i manžela, a na druhé straně jsem ráda, že taky mohu přispět do rodinného rozpočtu. Fungujeme celkem vyváženě,“ konstatuje naše hostitelka, jinak pracující v Národní galerii jako lektor.

„Je to podstatné i pro moji volnou práci, protože jde o ohromnou inspiraci, studujeme dávné technologie a pohybujeme se ze století do století.“

Jachta a přístav

„Děda měl dvě dcery, které loďku zdědily. Ujala se jí máma, protože by jí bylo líto, kdyby loď zmizela. Jelikož je loďka opravdu celodřevěná, je těžké se o ni starat a uchovávat ji. Podařilo se, dodnes na ní jezdíme. Dokonce i můj muž se stal jachtařem – shodou okolností ještě dříve, než jsme se potkali. Takže máme od začátku společné hobby a nikdo se nikomu, jak to bývá, nemusel přizpůsobovat. No a oba synové (jedenáct a devět let) už závodí na malé plachetnici!“

Z kuchyňské části vede okno do horní části zahrady.

Z kuchyňské části vede okno do horní části zahrady.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Při dalším pohledu na některé z obrazů Anny Chmelové byla hned jasnější inspirace vodními živly a přírodou vůbec. Ostatně z řady oken „rodinné kajuty“ mají výhled na zelené moře s útesy střech tvořících v dohledu břeh centra města.

„Vliv moře je na mé tvorbě z určitého období opravdu patrný. Paní profesorka byla také tolerantní, protože věděla, že když odjedu plachtit, dovezu si inspiraci, ze které něco bude. Jiné období odrážející se v mé tvorbě je i těhotenství a porody, kdy jsem poté řešila různé feministické otázky. I k tomu se vztahovaly některé výstavy. Zbyla z nich různá torza trojrozměrných objektů, která nám dodnes zabírají místo na balkonech a věřím, že se ještě někdy dostanu k jejich zrestaurování.

Hudební zákoutí patří synům, talent mají po tátovi. „Vedeme je i k hudbě, dokud neodmítají.“

Hudební zákoutí patří synům, talent mají po tátovi. „Vedeme je i k hudbě, dokud neodmítají.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Na všechno čas opravdu není. Ale musím – lehce nadneseně a s odkazem na naše jachtaření – říci, že ten přístav je pro mne opravdu utěšená rodina. Je to fajn a cítím tady od všech podporu (i když kluci mají svoje priority). Dům ve spojení se vztahy je příjemná věc.“

Knihovna je středem přízemí. Obývací část za ní se proměňuje v malířčin ateliér.

Knihovna je středem přízemí. Obývací část za ní se proměňuje v malířčin ateliér.

FOTO: Václav Jirsa, Právo