Přes rychlost výměny názorů prostřednictvím e-mailů pan architekt při své práci upřednostňuje osobní kontakt. „Je nezbytný, bydlení je osobní věc. A my lidem vstupujeme do soukromí. Někdy už první schůzka může znamenat, že zakázka a spolupráce nebude pokračovat.“

Nezastupitelné vzdělání

„Nejprve za malé peníze (deset patnáct tisíc) uděláme koncept projektu - ať už interiéru bytu nebo celého rodinného domu - a pak se uvidí. Bývá častý nešvar, že lidi z architektů tahají rozumy. Ale mít před sebou bílý papír může být strašná věc. Musíte něco vymyslet. A do toho promítnete vlastní, nezastupitelnou zkušenost získanou vzděláním a praxí,“ glosuje Jan Šesták svoji už pětadvacetiletou osobní zkušenost „koukání do toho“.

„I kdybych řekl, že jsem průměrný architekt, tak poskytuji letitou praxí nenahraditelnou zkušenost. Lidi se sami neoperují, ale k architektuře se neváhají podrobně vyjadřovat. Jako duševní výkon může mít i v konceptu velkou hodnotu.“

Práce ve studiu pha je mu koníčkem a ani se nepovažuje, jak tomu někdy bývá u jiných architektů, za kováře nechávajícího svou kobylu neokovanou. Naopak. Považuje za přínosné, když si po studiu architekt osobně prožije zkušenosti z realizace vlastního bydlení, včetně dohlížení na řemeslníky. V jeho případě jde o moderní nástavbu na činžovním domě. „Společenství vlastníků napadlo, že střechu by šlo opravit i tím, kdyby se na ní něco postavilo. Nakonec jsem se toho chopil já.“

Vlastní zkušenost

„Budování bylo pro mne fascinující už tím, že realizací nástavby (před dvanácti lety) získáme pro rodinu několikanásobně větší prostor, než ten, ve kterém jsem doposud bydlel.“ Od začátku architekt Šesták, jak vzpomíná, věděl, že bude chtít interiér zařídit strohým způsobem - drsné materiály, jako překližky a podobně.

„Ale nějak jsem to nakonec nedokázal a ve finále jsem použil i jiné materiály. Objevil se tu například bambus, který mne fascinoval natolik, že jsem si položil otázku, proč si ho nedopřát. Použil jsem i věci, řekněme ve vyšším standardu, které jsme nabízeli i klientům. A skutečně jsem si tam vyzkoušel některé prvky, které projektujeme a máme je dodnes rádi.“

Architekt Jan Šesták rád počítá s vestavěnými skříněmi a vestavěným interiérem vůbec už ve fázi přípravy stavebního projektu domu či bytu. „Stavbou se vytváří prostor pro budoucí vestavěný interiér. Vlastně nerozlišujeme mezi projektem stavby a mezi projektem interiéru. Měl by být jeden, má-li výsledek odpovídat tomu, čím se prezentujeme. Přitom s kolegou Markem Deylem v naší kanceláři nelpíme na nějakém nezaměnitelném rukopisu. Vždy musí vzniknout vztah mezi architektem a zákazníkem, který nám určitě dává zpětné ovlivnění. Ale myslím, že dobrý architekt by měl prosadit svůj názor tak z osmdesáti procent. Proč by lidi za ním jinak chodili?“

Drahý zedník bez projektu

I když je Jan Šesták pražský rodák a život v metropoli mu (i díky dostupnosti všeho, co potřebuje) vyhovuje natolik, že o stěhování třeba na venkov neuvažuje, tak mají v jejich ateliéru téma vila nebo rodinný dům rádi. „Život v rodinném domě má jednu obrovskou výhodu, zejména máte-li děti: Žijete na terénu, kde otevřete dveře a můžete vyjít na zahradu, vytlačit kočárek, vypustit zvířata a máte možná i soukromí. Jiné speciální výhody, pokud se nevěnujete hospodářství, nevidím. Nevýhodou bývá doprava. Lokální infrastruktura i vztahy. Člověk z města si v jiném prostředí hůře hledá přátele. Satelity - novovesnice se sociální strukturou - se také liší. Jde o rozhodnutí každého. Chápu, že někdo může pracovat přes internet a má důvody pro cestu z města. Proč ne? Já tu potřebu nemám a každodenní dojíždění z vesnice do Prahy osobně považuji za nesmysl.“

Přesto domy pro individuální bydlení projektuje rád. Navíc, přes častou potřebu lidí šetřit, stále více stavebníků přichází na to, že s dobrým projektem by ve výsledku ušetřili. „I tak pořád platí, aniž bych chtěl někomu sahat do svědomí, že se mnohým ty tzv. papíry zdají příliš drahé. Ceny projektu menších a středních staveb, bývá to tak i ve světě, by se měly optimálně pohybovat na hranici deseti procent z ceny realizace. Příliš ji snižovat se také nevyplatí. Když se totiž v projektu šetří na informacích, dříve či později je bude muset někdo další doplnit.

Často se pak během stavby stává, že je doplní stavební dělník v okamžiku, kdy nemá vedle sebe mistra a pak může být ta chyba i drahá.“ Jistě - projekt to jsou informace a informace stojí peníze. „A informace mají vést k tomu, že stavba proběhne také hladce. Všichni budou vědět, jak co na sebe navazuje a jak mají fungovat. Důsledkem toho pak bude výsledek odpovídat tomu, čeho chtěli autoři imajitelé dosáhnout,“ uzavírá finanční kruh nejen na papíře architekt Šesták.

Třešnička na dortu

Vzpomínaná vlastní zkušenost přináší poznání i po letech. Jak se s chutí pustil Jan Šesták do projektu nástavby pro bydlení své rodiny, tak si také užil zúročení střechy. Terasa měla být (a je) pohodlným místem pro odpočinek.

„Časem člověk ale zjistí, že v létě je tam moc vedro (i přes možnost sprchování) a v zimě zima. Přes kouzelný výhled tam většinou fouká, a když k tomu připočítáte únavné stoupání po schodech, tak se pro vás exkluzivita terasy mimo hlavní obytný prostor postupně ztrácí. Pravda, návštěvy jsou nadšené, nicméně my ji už moc nevyužíváme. Ale úsilí nelituji a také jsem si vyzkoušel, jak třeba pracovat se substrátem, rostlinami a zavlažováním.“