Původní dispozici staršího stavení příliš, zatím, nezměnili. Ale s přístavbou předsíně v místě bývalého zápraží neotáleli. Hned za dveřmi to vypadá jako ve školce nebo v pohádce o trpaslících. Čtyři děti, to už si žádá hezkou řádku věšáčků na kabátky!

První přistěhovalci

„Původně jsme bydleli v pražském bytovém domě. A jak nám přibývaly děti, začali jsme uvažovat o stěhování do většího bytu. Nebo, i kvůli dětem, rovnou do domku se zahradou. Jasné bylo, že jsme nechtěli stavět.

Florentýna Zatloukalová

Jana Florentýna Zatloukalová

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Začali jsme shánět, až se nám před osmi lety toto místo hned zamlouvalo, i když nám to tu přišlo docela ujeté. Úplně mimo civilizaci, přestože přes pole jsou Bohnice. Ale v blízkém okolí nikde nikdo. Žádné veřejné osvětlení, vodovod, ani zavedený plyn. Dům je vlastně zařízený jako samostatná jednotka s vrtanou a hlubokou studnou. Až na elektřinu máme vše své. Asfaltová silnice tady asi nikdy nebude - kdo by to zaplatil,“ vypočítává původním povoláním inženýrka ekonomie.

„Jako vystudovaný pojistný matematik jsem byla od začátku odsouzena k práci v kanceláři,“ konstatuje paní domu.

Domek v bývalé zahrádkářské kolonii obývá šestičlenná rodinka.

Domek v bývalé zahrádkářské kolonii obývá šestičlenná rodinka.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Obývák v přízemí se podle vize naší hostitelky promění v sousední kuchyň a obráceně. V podkroví jsou pokojíky dětí a ložnice. Dvanáctiletá dvojčata, šestiletá školačka a pětiletá studentka školky si žádají své. „V tomto počtu je nám to tady také více méně malé, ale zase se pořád všichni vidíme,“ směje se Jana Florentýna a už teď se těší, jak se z nově zařízené kuchyně bude moci vstupovat rovnou na prostornou terasu, kde bude i velký jídelní stůl.

„Manžel ráno rozvozí děti do školy a školky. Ráno se potřebuji alespoň trochu vyspat, protože z restaurace se vracívám v jednu, ve dvě v noci, jinak moc nefunguji,“ konstatuje provozovatelka restaurace, kde už téměř rok, jak říká, dělá všechno.

Také světlý obývák je zařízený v lehce venkovském stylu.

Také světlý obývák je zařízený v lehce venkovském stylu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Florentýna na Žižkově

„Můj záměr je mít restauraci s odkazem na první republiku, s českou kuchyní. Byla to doba, kdy si lidi ještě uměli vychutnat i jídlo a nesnažili se ho ošidit. Samozřejmě v souvislosti s tím, jak se střídala doba nouze s dobou přebytku. Ale vždy bylo jídlo na talíři důstojné a snažili si ho užít. Měli trošičku jinak postavené obědy -začínalo se vařeným hovězím masem, pokračovalo to pečení a zákuskem, pak si dali šlofíka a až pak se vrátili do kanceláře - bavíme-li se o této společenské vrstvě. A na tu se v gastronomii chci dnes orientovat.

Myslím, že umím nakrmit lidi z kanceláří. Sama jsem tak docela dlouho pracovala a vím, jaké tam jsou stravovací návyky. I když se doba od první republiky změnila, tak čas na oběd by si měli udělat i dnešní úředníci a zaměstnanci firem. Na tehdejší době mě také fascinuje, že na trhu byly suroviny, když ne z celého světa, tak z Evropy určitě. Taková nabídka není u nás ani dnes - parmazán, dělalo se krémové rizoto. To, co dnes znovu objevujeme, to tu za první republiky s francouzským vlivem bylo.“

Jídelna u kuchyně je zároveň knihovnou-archivem.

Jídelna u kuchyně je zároveň knihovnou-archivem.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Podle původní představy chtěla mít Jana Florentýna restauraci tam, kde jsou velká byznyscentra. „Ale když se naskytla možnost v Seifertově ulici, neváhala jsem. Už z venku je hezká a ani do úprav interiéru jsme nemuseli příliš investovat. Interiér je minimalistický a jídelní lístek je také krátký. Je to tak schválně. Stačí vyměňovat barevné doplňky a hned je jiná atmosféra - třeba letní červená. Důležité je i osvětlení.“

Láska opravdu prochází žaludkem

A jak je to u Jany Florentýny s autorstvím úspěšných kuchařek? „Jsem člověk, který by měl pracovat spíš hlavou, než rukama, ale pak jsem poznala mého budoucího muže. Začali jsme spolu žít a on začal chtít teplé večeře. Párky ho po dvou týdnech přestaly bavit, ale já jsem tak nějak nic uvařit neuměla. Taky se mi zdálo nefér, že se to vyžaduje po mně, a ne taky po něm, když jsme měli podobnou práci. Ale tak moc jsem ho milovala, že jsem si řekla: naučím se vařit, stojí mi to za to!

Na část linky dávám jen špinavé věci, pak mohou jít do dřezu a na druhé straně jsou už čisté a vedle už jen vařené. Nikdy bych k sobě nedala neoloupanou cibuli a syrové maso, říká Florentýna.

Na část linky dávám jen špinavé věci, pak mohou jít do dřezu a na druhé straně jsou už čisté a vedle už jen vařené. Nikdy bych k sobě nedala neoloupanou cibuli a syrové maso, říká Florentýna.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Jednoho dne jsem si moc přála, abych mu uvařila dobrý guláš. Tři dny jsem strávila na internetu vyhledáváním rad, jak udělat dobrý guláš. Do té doby mě to nikdo nenaučil. Nikdy mě to nezajímalo, i když třeba babička byla skvostná kuchařka. Nic mi to neříkalo. Ten guláš se mi ale po přípravě povedl hned napoprvé, udělalo mi to moc dobře. A ještě ta chvála!“

Jana Florentýna by po vyladění domu chtěla nasměrovat energii i na zahradu. „Moc ráda bych měla kuchyňskou, bylinkovou zahrádku. Zatím mám víc odborných knih. Ale baví mě i ekozahrady. Jen na to není poslední dobou čas. Zahrádka je na posledním místě a je to na ní vidět. Ale i tak mám po ruce rebarboru, libeček, mátu, tymián. Děti si pěstují hrášek, máme tu i bezúdržbové ostružiny a maliny. Podél plotu nám dokonce rostou lesní jahody, takže mají děti celou sezonu samosběr.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Příští linka a stolování

Příští „velký třesk“ prý přece jenom čeká, ještě před zahradou, interiér. „Až budeme kuchyň přemisťovat do druhé místnosti, tam už chci mít opravdu kvalitní linku a podle mých potřeb. Tady je špatná už samotná výška linky - je o několik centimetrů nižší, než bych potřebovala, takže u ní bolí záda. Digestoř je zase moc nízko, takže díky tomu nevidím do zadních kastrolů. Na varné desce se nevejdou dva velké hrnce vedle sebe. Je tu spousta chyb, které se ukáží při provozu.“

Už víme, že před lety paní dnešního domu neměla k vaření ten nejkladnější vztah. Ale stejně tak už nám bylo během návštěvy zřejmé, že stolování tu dnes patří k domácí pohodě. A její populární „vlajkovou loď“ Kuchařku pro dceru nelze na pultech přehlédnout.

Tapety dopomáhají k dotvoření atmosféry a útulnosti.

Tapety dopomáhají k dotvoření atmosféry a útulnosti.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Když už si dám práci s jídlem (což mi dělá radost) a chci, aby talíř nějak vypadal, tak nechci, aby se do toho, co vytvořím, ďobalo vidličkou u televizního stolku. Uvařené jídlo se má jíst se vší důstojností u jídelního stolu.“