Radek žije ve velkém domě, který rodiče dostavěli v roce 1962. Když prý dodělali komín, tak se narodil jeho o dva roky starší bratr. Samozřejmě nám potvrdil domněnku, že se ze svých cest domů nejvíce těší na postel.

Jezírko má své kouzlo i v zimě bez leknínů. Rákos se každé jaro seká.

Jezírko má své kouzlo i v zimě bez leknínů. Rákos se každé jaro seká.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„A potom zase na přírodu. Když si tu vyjedu třeba na Čtyři palice nebo na nějaké jiné skály a koukám kolem sebe, je to nádhera! Většinou se pohybuji v těch nejvyšších horách, kde je prostě léta sníh. Střídají se tam dvě barvy a nějaké odstíny. Pak se vrátíte na Vysočinu a tady je dvacet zelených!“

Radek Jaroš má na svém kontě také skalní i ledovcové vrcholy čtyř kontinentů. Dosud vystoupil na jedenáct osmitisícových vrcholů!

Proměny domu

Po rozvodu v domě žije Roman s osmnáctiletým synem (gymnazistou) a maminkou. Dcera studuje v Praze scenáristiku na FAMU.

Radek Jaroš v roce 1998 vystoupil jako druhý Čech bez použití kyslíkového přístroje na nejvyšší horu světa – Mount Everest (8848 m). Prstem ukazuje na příští cíl – Lhoce. Vlevo Everest, vpravo Lhoce Shar. Radek nad tím vším.

Radek Jaroš v roce 1998 vystoupil jako druhý Čech bez použití kyslíkového přístroje na nejvyšší horu světa – Mount Everest (8848 m). Prstem ukazuje na příští cíl – Lhoce. Vlevo Everest, vpravo Lhoce Shar. Radek nad tím vším.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Přízemí se předělávalo před třiceti lety a celý dům se během let proměňoval. Rodiče bydleli v patře, dole jejich rodiče. Když jsem se oženil, tak jsme se prohodili a předělávaly se dispozice tady. A jestli sem teď přijde za synem jeho přítelkyně – nebo za mnou moje – tak se to tu bude zase upravovat,“ usmívá se Roman.

Jen prý by už asi neměl sílu (ani prostředky) pouštět se do stavby nového domu někde jinde.

„Horolezci opravdu nevydělávají tolik jako třeba fotbalisti.“ Představa, jak si hokejista sám vyjednává spolupráci se sponzory nebo si také přivydělává pořádáním přednášek, je tak jasná asi jako vrchol Mount Everestu v mracích. Zatím poslední stavební zásahy dům zažil před deseti lety pod střechou, kde vznikl jeden velký obytný prostor s trámy a střešními okny do všech stran.

Před lety si v podkroví s bratrem udělali i cvičnou horolezeckou stěnu – převis. Dnes je tu hlavně úložný prostor a místa na spaní.

Před lety si v podkroví s bratrem udělali i cvičnou horolezeckou stěnu – převis. Dnes je tu hlavně úložný prostor a místa na spaní.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Samozřejmě jsme tady zedničili všichni a na zahradě jsme se také nadřeli. Máma si i v důchodu přivydělává jako zahradní architektka a náš pozemek prošel také mnohými přeměnami.“

Zahrada i chovná stanice

„V sedmdesátých a osmdesátých letech to tady byla docela slušná farma. Naši – aby zaplatili barák – chovali nutrie a prodávali jejich maso i kůže. Bylo kolem toho hodně práce, a k tomu ještě i prasata, králíci, slepice. Ale měli jsme i poštolku, lišku, kunu, kavky a samozřejmě psy. S přírodou jsme žili pořád.

Při pohledu z prvního patra do zahrady nic nenasvědčuje tomu, že nedaleko jsou silnice.

Při pohledu z prvního patra do zahrady nic nenasvědčuje tomu, že nedaleko jsou silnice.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dnes už nemáme ani jednoho psa, protože to je starost jako s malým dítětem a člověk se nemůže vzdálit. Zvířata jsem eliminoval, jen mladý si vymohl kočku. Vlastně máme ještě kapry a líny. Ti mi nevadí a jdou někdy i na pánev. I když teď máme víc spíš okrasných ryb.“

Svého času si Radek myslel, že by mohl být po mámě zahradním architektem. „Taky jsme tady při zakládání zahrady jako malí kluci hodně pracovali. Návrh nám dělal architekt, který už tehdy působil i v Anglii a jinde ve světě.“

Chovatelské doby připomíná voda v zahradě. V zadní části je jezírko s rybami, uprostřed menší s lekníny a u domu postavený bazén ve tvaru fazole s chemicky neupravovanou vodou. „Je to pracnější údržba, ale máme to tak raději.“

Horolezcova kaše

„Těžko říci, kdy jsem se rozhodl věnovat horolezectví. Ale když mi bylo šest, tak jsem horolezcem chtěl být. Nedaleko od nás byl lom, kde jsem vylezl skalku a byl při tom šikovnější než brácha. Později jsme s tátou hodně podnikali přechody hor na běžkách – Jeseníky a pak i do Tater. V horách jsem byl často, až jsem v osmnácti potkal horolezeckou partu. Taky jsme se už před revolucí, po strojárně, živili sami na sebe výškovými pracemi.“

Fotobatoh by už mohl také vyprávět! Byl na mnoha expedicích a ne náhodou nese i logo Jaroš.

Fotobatoh by už mohl také vyprávět! Byl na mnoha expedicích a ne náhodou nese i logo Jaroš.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Rodinný dům poskytuje veškeré pohodlí. (Kromě přípravy dřeva, kterým tu topí, elektřinu mají spíš jako doplňkovou.) Zahradu dotváří hned několik míst k posezení (včetně zimní zahrady a venkovního zákoutí s kamenným krbem) i vzpomínané koupací jezírko se schůdky. Jak se takové prostředí opouští a mění za hřebeny s řídkým vzduchem a místy, kde špatný krok nebo rozhodnutí může znamenat přivolání smrti?

Buddhistické zátiší i další předměty připomínající cesty

Buddhistické zátiší i další předměty připomínající cesty

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Jde o zvyk. Ani trénink mi problémy nedělá, to mě baví. Zrovna včera jsme zajeli do Deštného zaběhat si čtyřicet kilometrů na běžkách. Problém s tréninkem je spíš nedostatek času. Všechno si řeším a sháním sám, nemám ani žádného manažera. Je to moje kaše. Člověk se vždy přizpůsobí podmínkám, ve kterých žije. Je pravda, že nejdůležitější je tam být spokojený a ne nějak napruzený.“

Objektivním objektivem

Radek Jaroš na svých cestách také fotí, doma pak pořádá výstavy, nedávno vydal další knihu Hory shora. „Dodnes si nemyslím, že jsem profesionální fotograf. Pravda, s fotoaparátem v horách nemám problém. Ale zachytit atmosféru filmovou kamerou třeba v Káthmándú? To si říkávám, jestli to dokážu. Focení na horách mi přijde jednoduší. Je to tam dané a jde spíš o kompozici, což se dá naučit.“

Magická je Radkova fotografie známá i z výstav a zachycující pohoří Himálaje se stínem šesté nejvyšší hory světa (Cho Oyu) sahajícím do vzdálenosti stovek kilometrů. „Něco jsem se naučil, ale někdy si myslím, že fotím čím dál hůř,“ usmívá se skromně náš současný nejlepší profesionální horolezec.

Oblouk mezi chodbou a obývákem s krbem se klene i nad himálajskými štíty na fotografii Radka Jaroše.

Oblouk mezi chodbou a obývákem s krbem se klene i nad himálajskými štíty na fotografii Radka Jaroše.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Oblouk mezi chodbou a obývákem s krbem se klene i nad himálajskými štíty na fotografii Radka Jaroše.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Skromnost a pracovitost Radka na cestách provází už dlouho, bez nich by vysoko nevystoupal. Jak nám sám řekl, když se člověk dlouho pohybuje v nějakém prostředí, tak jím „jednoznačně nasákne“. On bývá v místech určených buddhismem. „Patří k horám, i když se pohybuji i v muslimských horách. Ale buddhismus je v těch místech, kam jezdím, nejrozšířenější a nejde ho pominout. Obřady – před tím, než se začne lézt – k tomu také patří a už je beru jako logický a normální prvek.“

Zpátky na Vysočinu

Doma našeho průvodce prý drží „prostě kořeny a samozřejmě samotný barák“. „Málokdo kočuje z místa na místo. Nejsme Američani (také je tu jiná ekonomika), kteří jsou schopni se za život dvacetkrát stěhovat. Možná, kdybych se přestěhoval do Prahy a sháněl si po večírcích sponzory, jako to dělávají takzvané celebrity, možná by se mi to dařilo víc než z Nového Města na Moravě. Ale neplánuji to.“

Jídelní kout v kuchyni přímo navazuje na obývací pokoj.

Jídelní kout v kuchyni přímo navazuje na obývací pokoj.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A nejbližší plán na velkou cestu? „Vypadá to, že čtvrtá nejvyšší hora světa Lhoce. Původně jsem chtěl s dvěma Američany na Annapurnu, ale jim to nějak nevychází, tak asi vyrazím sám na Lhoce. Na tu si troufnu, protože tam bude základní tábor společný s táborem na Everest. Nejsem vyložený samotář. Až pak bych si odbočil.“ Když se podaří, zůstanou na seznamu neodškrtnuté už jen dvě osmitisícovky: Annapurna a K2.