Jeden byt zde vyprojektovali majitelce domu, dva menší mezonety jsou k pronájmu a ve zbylém prostoru vznikl čtyřpodlažní byt našeho hostitele – s terasou nabízející výhledy konkurující nedaleké Jindřišské věži.

Mezi vstupem na zimní zahradu (ateliér) a pianem budou ještě krbová kamna. Jednoduchá lavice ještě více získá na významu.

Mezi vstupem na zimní zahradu (ateliér) a pianem budou ještě krbová kamna. Jednoduchá lavice ještě více získá na významu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Víte, proč mají architekti rádi Mikuláše? …dvakrát, třikrát se vyspí a jsou tu Vánoce,“ připomíná profesní vtip architekt Říha na dokreslení potřeby bydlet blízko pracoviště.
Ve vstupním podlaží bytu tříčlenné rodinky navazuje na vstupní halu dětský pokoj. Druhé podlaží zabírá pracovna a koupelna s WC, ve třetím je pak ložnice s větší koupelnou. A čtvrté podlaží – největší obytná místnost – kuchyň s obývákem. „Náš byt jsem vyprojektoval opravdu ve zbytkovém prostoru.“

Modernizace v památkové zóně

Takové perpetuum mobile na bydlení je ta přestavěná půda! A aby toho nebylo málo, celá půdní nástavba musela být před vyzděním kvůli odlehčení zavěšena na lanech ukotvených na vrcholu ocelového sloupu procházejícího středem celého domu. „Ten sloup jsme domem doslova propichovali za provozu,“ vzpomíná architekt.

Kuchyň s obývacím pokojem a vstupem na terasu je doslova vrcholem půdní nástavby s bytem o čtyřech podlažích.

Kuchyň s obývacím pokojem a vstupem na terasu je doslova vrcholem půdní nástavby s bytem o čtyřech podlažích.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Při pohledu z ulice oko na střechu nedohlédne, i proto je prohlídka moderních interiérů prostě překvapivá. Nejen ze stavebního hlediska. Ale i designové řešení jednotlivých detailů zúročujících každé místo – pod schody, u stropů... Mimo jiné se zde odráží fakt, že architekt Říha tu se svojí kanceláří a kolegy pracovali takříkajíc na svém, nelimitováni zadáním developera.

„Takové zadání bývá nezáživná kuchařka, která se snaží vyhovět všem. Prostor pro nestandardní řešení není, časový a finanční tlak navíc nedovoluje si s návrhem vyhrát. Žádná taková omezení jsme tady neměli a výsledek ukazuje, že se investice do úsilí navíc a nestandardní přístupy vyplatily. Nehledě na to, že žádná kuchařka s osvědčenými recepty by tady ani nepomohla. Například běžné točité schody úplně praktické, třeba pro obývání bytu staršími lidmi, sice nejsou, v daných limitech ale jiné řešení nebylo. Tak jsme je navrhli nestandardní, velmi pohodlné a designem z nich udělali opravdové centrum bytu, zápor proměnili v klad.“

Co Čech, to stavebník

„Jako architekti víme, že za život stihneme udělat jenom pár věcí, takže je pro nás hlavní především kvalita a dotaženost návrhu,“ konstatuje čtyřicetiletý architekt s tím, že prodejci – developeři bytů bývají spíše soustředěni na ziskovost projektu. „Jsme také komerční firma, dáváme práci patnácti lidem, takže na to, abychom mohli dělat design a dotahovat věci nad běžný standard, si paradoxně musíme vydělat či ušetřit jinde. Třeba dobrá organizace práce a důsledné využívání moderních technologií dávají více prostoru pro vlastní návrh.“

Rostislav Říha považuje při vzniku projektů týmovou práci (mladého kolektivu) za tak důležitou, že ateliér ani nenese jeho jméno.

Rostislav Říha považuje při vzniku projektů týmovou práci (mladého kolektivu) za tak důležitou, že ateliér ani nenese jeho jméno.

FOTO: archiv RH-ARCH, Právo

Před lety byl Rostislav Říha na zkušené v Austrálii a tam zjistil, jak je dobré, když ve velké architektonické kanceláři má každý svoji roli. „V té době tady takových firem moc nebylo a já přišel do prostředí, kde to krásně fungovalo s dlouhou tradicí, zatímco u nás probíhala taková hurá doba“. Ze zkušeností profituje nejen developer, ale i soukromý klient:

„Spolupráce s individuálním klientem je podobná snahou ušetřit na projektu, přestože kvalitní projekt přináší výrazné úspory při výstavbě,“ vysvětluje Rostislav Říha. „Ty se ale těžko prokazují předem, takže se té snaze nelze divit. V zemi chalupářů navíc každý rozumí stavění nejlépe. Ale když si někdo nechá poradit, inspirovat se, vstoupí do dialogu, je to pak hned jiná práce,“ dodává s úsměvem.

Točité schodiště vede středem čtyřpodlažního bytu.

Točité schodiště vede středem čtyřpodlažního bytu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Za předsíní je jenom dětský pokoj a do dalších bytových prostor – vzhůru.

Za předsíní je jenom dětský pokoj a do dalších bytových prostor – vzhůru.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Začarovaný kruh se ateliér Rharch snaží rozetnout po svém. „Povzbuzeni úspěchem Nekázanky teď připravujeme rodinné domky ve Statenicích – Kopanský mlýn.cz je developerský projekt, takže koncový zákazník bude mít všechny výhody a záruky, které individuální stavebník nemá. My ale k projektu přistupujeme jako k návrhu pro soukromého klienta, každý bude mít možnost dotvořit si stavbu podle svého, což běžný development neumožňuje. Koneckonců, klient bude jednat s architektem a ne s prodejcem.“

Přidaná hodnota

Základy dnešní firmy položil architekt malíř ještě na škole. Malířský ateliér, kde prý vznikl i nápad na založení firmy, má na Žižkově.

„Malování nebo sochařina je pro mne ventil. To, co se dnes projektuje, mi často přijde příliš sterilní. Mimo jiné i proto, že ve výsledku není patrný dotek lidské ruky. Proto v našich projektech uplatňujeme nejen individuální řešení a detaily na míru, ale programově spolupracujeme třeba se sochařem Milanem Váchou.“

Architekt Rostislav Říha

Architekt Rostislav Říha

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A protože ani u architektů nebývají schůzky s Múzou náhodou bez následků, spolupráce výtvarníků Váchy a Říhy (učitele a žáka) pokračuje na rodícím se projektu pocházejícím z hlavy Ludvíka Hesse – zakladatele BabyBoxů a dlouholetého přítele Milana Váchy – Svět je malý. Jde o projekt domova pro přechodné bydlení matek v nouzi a pro staré a opuštěné lidi. V Hájku u Prahy tak snad vznikne další ostrůvek naděje. Projekt z ateliéru Rharch je už na papíře i v počítači. „Po všech jednáních s úřady či dodavateli je pro nás osvěžující plnit namísto komerčních kritérií něčí základní potřebu mít střechu nad hlavou. Projekt připravujeme bez nároku na honorář,“ dodává Rostislav Říha nad vizualizací objektu.

Pod vlastní střechou

„Při zařizování domova jsem se k manželce choval tak trochu jako ke klientovi a zapracovával její připomínky. Protože mně je vlastně jedno, jak to tu bude vypadat, čí vkus udá směr,“ téměř překvapivě konstatuje pan architekt a dodává: „Důležité je v rámci směru dotáhnout celek, detaily. Byt užíváme třetí měsíc, tak tu leckde chybí dokončovací lišta, nejsou tu finální svítidla.“

Dříve jinak nevyužitelná střecha poskytuje prostor pro posezení s výhledem nejen na Petřín.

Dříve jinak nevyužitelná střecha poskytuje prostor pro posezení s výhledem nejen na Petřín.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dříve jinak nevyužitelná střecha poskytuje prostor pro posezení s výhledem nejen na Petřín.

Dříve jinak nevyužitelná střecha poskytuje prostor pro posezení s výhledem nejen na Petřín.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nezdá se ale, že by se tím příliš trápil. Na druhé straně je prý i výhodou někdy nechat čas, aby ukázal, co si prostor vyžádá.

„V ateliéru se snažíme mít ke klientům co nejotevřenější přístup, nemáme svůj designový názor stanoven dopředu. Jsou architekti, kteří kreslí barák jeden jako druhý – je to jejich rukopis. My se snažíme naopak rukopis tzv. nemít. Každé zadání je unikátní a realizujeme ho jakoby od nuly. Unikátní je každý klient, místo i kontext.“

Přeměna půdy domu v Nekázance architektova slova zastřešuje beze zbytku. „Přes moderní vybavení a použití skla a kovu jsme v ateliéru nechali přiznané původní trámy – jako pěkné svědectví doby, na kterém je vidět vzpomínaný dotek ruky. V tu chvíli už máte vodítko, jak pokračovat dál, jak pracovat s moderními materiály.

Ve větší ze dvou koupelen jsou klasické obklady se spárami, v té menší kvůli optickému zvětšení je na stěnách materiál podobný linoleu.

Ve větší ze dvou koupelen jsou klasické obklady se spárami, v té menší kvůli optickému zvětšení je na stěnách materiál podobný linoleu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Domy se staví, aby tu stály nějakou dobu. Mám pocit, že dříve byla ke stavění či architektuře větší úcta. Původní budovy z konce 19. století, i když šlo jen o továrnu, nepostrádaly pěkné detaily, se kterými si dal někdo práci – s vědomím, že se spolupodílí na něčem, co tady bude dlouho. Stále více kolem sebe vidím, jak se slevuje, a nejen výtvarná stránka věci, ale i prostá úcta k řemeslu jsou čím dál více opomíjeny. V naší praxi se tomuhle trendu odmítáme podřídit.“