Cyklista, který se vyznamenal na mnoha světových silnicích, se nejraději vrací na kopeček na okraji městečka Černá Hora na Blanensku. Tady už bydlí osmnáct let a to místo by nevyměnil za nic na světě.

Láska Jozefa Regece ke kamenům je patrná hned na několika místech zahrady.

Láska Jozefa Regece ke kamenům je patrná hned na několika místech zahrady.

FOTO: Miroslav Homola, Právo

„Jen se na to podívejte! Vždyť my tu máme ten nejhezčí výhled, jaký jsem kdy viděl,“ říká na prahu rozlehlého stavení se žlutou fasádou Regec a ukazuje na zámeček nad romantickým starobylým pivovarem. Ten pohled má ze svého zápraží jako na dlani.

„Nejsem sice žádný architekt, ale představu o domě i zahradě jsem nosil už dávno předtím, než se začalo stavět. Naštěstí jsem měl odborníka, který vytušil, co vlastně chci, a mé sny přenesl na plány. Jako kluk ze slovenské podtatranské vesnice, který odešel v patnácti do Čech, jsem po vesnici vždycky jako aktivní sportovec toužil. A tady se mi to splnilo,“ říká trenér sportovního centra mládeže Favoritu Brno a viceprezident Českého svazu cyklistiky.

Zahrada a příjezd k domu se neustále postupně dotvářejí.

Zahrada a příjezd k domu se neustále postupně dotvářejí.

FOTO: Miroslav Homola, Právo

Dům na skále, na kterou lze v zahradě narazit jen pár decimetrů pod hlínou, stavěli přes rok. Vztah k obydlí zjevně utužil i fakt, že si hodně věcí dělal sám.

„Svépomocí jsme si položili dlážděný chodník, instalovali okapy, pustili se i do zahradní pergoly. Zahrada a její vzhled je jen naším dílem. To víte, často nám to nešlo tak dobře jako profesionálům, ale snažili jsme se.“

Slabost pro kamení

„Vápencový balvan, který je alespoň pro mne zřejmě nejdůležitějším místem zahrady, jsme dovezli z oblasti Moravského krasu. Podotýkám, že zcela legálně. Byla s ním šílená práce. Váží několik tun a i jeřábník se při jeho usazování zapotil. Ale mám ho rád. Stejně jako skalky, které v okolí domu vlastně bez ustání vznikají. Jedné z nich říkáme vyhlídka a často na ní sedáváme s dětmi společně a jen tak se díváme na silničku pod námi či na městečko a okolní kopce.

Kamení sem vozím i z mnoha zemí, které jsem navštívil. Ve skalkách jsou už šutry z Francie, Itálie, Turecka, Soulu, Jihoafrické republiky, Texasu i dalších míst. Chtělo by to na chvíli si sednout a vzpomínat na další,“ nestydí se za romantickou duši pětačtyřicátník, který v roce 1986 vyhrál neslavně slavnou etapu Závodu míru v Kyjevě.

S nejmladším synkem před vchodem do domu. Za zády mají Černou Horu se siluetou bývalého zámečku.

S nejmladším synkem před vchodem do domu. Za zády mají Černou Horu se siluetou bývalého zámečku.

FOTO: Miroslav Homola, Právo

Bylo to jen pár dnů po explozi v několik desítek kilometrů vzdáleném Černobylu. Nováček pelotonu přezdívaný Rexo to odskákal nejhůř. Dvacet let poté mu lékaři odstranili pravou ledvinu.

„Nikdy sice nikdo nepotvrdil, že to bylo vlivem černobylských událostí, ozáření a radioaktivního prachu, ale lékaři to ani nevyvrátili. Ale co, život jde dál, a tady je přece krásně,“ říká otec čtyř dětí. Dva starší syny z prvního manželství Lukáše (21) a Tomáše (18) tátovo kolo neuchvátilo. Oba hráli baseball a díky tomu se už stejně jako otec podívali do světa. Ale stejně jako on se nejraději vracejí do Černé Hory. A v zimě jsou i důležitou fyzickou silou. Jozef Regec odmítá mechanizaci a odklízení sněhu z příjezdového chodníku provádí rodina ručně. A sněhu už v této oblasti bývá docela dost. I kvůli chladnějšímu podnebí odmítá Jozef Regec zahradní bazén.

Zadní trakt domu tvoří z větší části zastřešená pergola. Prostor, kde si lze posedět i hrát, i když třeba prší bude také ještě postupně vylepšen.

Zadní trakt domu tvoří z větší části zastřešená pergola. Prostor, kde si lze posedět i hrát, i když třeba prší bude také ještě postupně vylepšen.

FOTO: Miroslav Homola, Právo

„Zastřešení nechci, to by náš kopeček moc nezdobilo, a koupat se jen pár týdnů v roce taky nemá smysl,“ domnívá se sportovec. Zda někdy na kolo usednou nejmladší Wiliem či Emily, je ve hvězdách. Roční Wilímek si zatím nejvíce cení láhve s dudlíkem a tři a půlletá Emilka nejraději komanduje kocoura Ferdu a dvojici psů Dina a Lili.

Máme rádi teplo

V domě, kde je vše podřízeno pohodlí, je dominantní obývák s více než třímetrovými stropy. Chvíli to trvalo, než se rodina dopracovala k levnému vytápění, ale teď si nemohou systém vynachválit. Místnost, která je volně spojena s mimoúrovňovou podlahou dvěma schody a částečně zdí s obloukovým pohledem oddělena od sousední kuchyně, vytápí obvykle vyvložkovaný krb s průduchy.

Také velká kachlová kamna v kuchyni dodávají domu báječné teplo.

Také velká kachlová kamna v kuchyni dodávají domu báječné teplo.

FOTO: Miroslav Homola, Právo

„Původně jsme topili elektřinou, ovšem když její cena začala tolik stoupat, zřídili jsme si plynovou přípojku. Nakonec nejčastěji řežeme dřevo ze zděděného lesa a topíme v krbu, který nám topenáři pro vytápění dodatečně upravili, nebo v kachlových kamnech. Je to báječné teplo,“ říká pán domu. A jak dodává jeden z jeho synů, při mejdanu, který měli v otcově nepřítomnosti, naměřili dokonce šestadvacet stupňů.

Malé velké plány

Ve žlutém domě je pořád živo. Už tu prý spalo i třicet lidí. A taky je tam pořád co dělat. Jozef s manželkou Veronikou, která je zdravotní sestrou, sice mnoho volna nemají a o malé děti se dost často stará babička, ale jak to jen trochu půjde, přibude na zahradě pořádný venkovní gril a také výběh pro pejsky vedle pergoly, pod níž při částečném zastřešení vznikne ještě lepší posezení a místo na hraní, než je dosud.

V obývacím pokoji je zdrojem tepla dodatečně upravený krb.

V obývacím pokoji je zdrojem tepla dodatečně upravený krb.

FOTO: Miroslav Homola, Právo

Využít alespoň k okrasným účelům by chtěli i vlastní studnu nad prameništěm na pozemku. Nejraději by si vodu ze svého zdroje připojili i na vodovodní řad domu, ale k tomu zatím nedostali povolení od radnice, a tak musí, stejně jako většina Černohorských, užívat vodu obecní, která patří k nejdražším v okolí. „To se snad také jednou změní. Do té doby aspoň vybudujeme nad studnou nějaký jednoduchý rumpál a roubení jako ozdobu, a taky doufám, že do skalky na vyhlídce přibudou další kamínky. A pák vás zase rád pozvu,“ končí naši návštěvu optimistický světoběžník.