Syn japonského otce a české matky už o svém pestrém životě napsal s kamarádem nedávno i knihu. Ne náhodou se stala jednou z nejprodávanějších. Zdálo by se, že na co náš hostitel sáhne, to se zadaří.

„Je pravda, že lidi vidí, že jsem úspěšný člověk. Ale to znamená, že většinu času mi zabírá práce a poslední dobou hlavně (sedm, osm hodin denně) práce dobrovolníka v Asociaci. Ta je zadarmo a neproplácejí mi ani telefony. Už to dělám šest let. Ani nemohu být podezírán z toho, že propaguji své zájmy, protože já českým klientům zájezdy neprodávám, přivážím turisty z Japonska.“

Úsilí k nezaplacení

Sběratel českého moderního umění dokonce říká, že díky pracovnímu zatížení poznal, že ho úplně přestaly zajímat věci, které si může koupit. „Tuhle mikinu mám asi pět let a vesměs chodím ve starém oblečení. Na nákupy nechodím. Zajímají mě už víc věci, které se koupit nedají.“ Předměty rozhodně není zavalený ani jeho prostorný byt, který obývá se synem.

Vedle originálů je ozdobou bytu minimalismus.

Vedle originálů je ozdobou bytu minimalismus.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Cítím se tady bezpečně - proto jsem si před deseti lety bydlení na kopci v Libni vybral. Bytový komplex s podzemními garážemi byl v Praze jeden z prvních s kompletní ostrahou, zahradníkem, úklidem…

Věci, které potřebuji, už koupené mám a mohu si dovolit i další. Kamarád mi nedávno říkal: Ty máš hezký byt - já bych tady byl pořád. Jistě, ale pro mne to jsou jenom věci. Mnohem víc mě těší, když mi lidi dají najevo, že jsou spokojeni s mojí prací nebo se na ulici s někým mile pozdravím. O zdraví nemluvě… To si nekoupí ani miliardář, kterým ostatně zdaleka nejsem,“ usmívá se Tomio.

Jeden ze solitérů v obývacím pokoji s japonskými odkazy.

Jeden ze solitérů v obývacím pokoji s japonskými odkazy.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Už jsem pochopil, že o ty důležité věci, které si nekoupím a jsou tady, musím prostě usilovat a jsou nejcennější.“ Mladší bratr Tomia Okamury je sice architekt (a kunsthistorik), ale interiér si Tomio navrhoval sám. „Nechal jsem vyměnit i dveře. Když mám nábytek sklo a kov, tak jsem použil teplé barvy. Domů se vracívám v jedenáct i později. Jedna z činností, která mne tady baví, je vaření. To začnu klidně o půlnoci.“

Koníček s byznysem propojuje, když si do bytu pořizuje umělecké artefakty. „Výběr díla je pro mne z jedné třetiny rozhodování jako o investici, kterou by měl čas zhodnotit. Z třetiny, že se v umění sám orientuji a z třetiny se mi to musí prostě líbit.“

Japonské odkazy

V Japonsku platí, že děti se mají postarat o staré rodiče. A tak po všech životních peripetiích mezi kontinenty si nyní Tomio Okamura v Praze nechává postavit luxusní vilu na rozhraní Břevnova a Ořechovky s výhledem na Pražský hrad a trojský zámek, kde bude místo i pro rodiče.

„To už staví můj o rok mladší bratr (kancelář má v Brně a je dlouhé roky šéfredaktorem architektonického časopisu ERA 21). Mělo by to být také dílo moderního umění už proto, že na tom pracujeme společně v tom smyslu, že chci, aby se v projektu promítlo, jak zná můj život. O moderní umění se zajímáme oba. Ale je to i o dětských snech i životních peripetiích, přes které se člověk dostal k současnosti, vybudoval si pevné základy i stabilnější myšlenky.“

Prostorný obývací pokoj je i jídelnou, pak už jen sezení u televize a umělecké předměty.

Prostorný obývací pokoj je i jídelnou, pak už jen sezení u televize a umělecké předměty.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Přátelé se prý pozastavují nad tím, že nemá v interiéru více odkazů na Japonsko. „Nemám tu ani moc nábytku. Právě v tom minimalismu se ale Japonsko projevuje. Je lepší mít méně věcí, ale výraznějších, aby detail vystoupil. V zahlceném prostředí spousta věcí zapadne. Důležitý je i prostor samotný. Jde o to, cítit jej kolem sebe.

Narodil jsem se v Tokiu a kdo tam někdy byl, ví, že Japonci jsou dnes bohatý národ. Všichni mají hodně peněz, ale prostě je tam málo místa. I když má rozlohu jako Francie, kvůli hornatosti pro sto třicet miliónů obyvatel mnoho prostoru nezbývá. Jen na pobřeží nebo v nížinách a tam je natolik velká koncentrace obyvatel, že jsou úzké silnice a malá plocha na bydlení. Pro Japonce je největší luxus prostor. A taky se draze platí.“

Ukradené věci

„Traumaty z dětství - prožitém i v dětském domově (do čtrnácti jsem se pomočoval a do jednadvaceti koktal) - ve mně sílila snaha ostatním lidem ukázat, že nejsem horší, ale že jsem jenom jiný. Zkušenosti mě posílily a uvědomil jsem si, že si vše musím vybudovat sám a nikdy se nesmím spoléhat na někoho jiného. Lidi se mi vysmívali kvůli vzhledu v Japonsku i v Čechách. Možná i z toho pramení moje, jak říká bratr, extrémní motivovanost.

V každém přídě nechci, aby se mi vrátil život, který jsem žil do svých dvaadvaceti let. V Japonsku jsem začínal v osmnácti jako popelář a absolutně mi to vyhovovalo, protože se mi nikdo neposmíval a každému bylo jedno, kdo je popelář. Až pak jsem si uvědomil, že bych mohl dělat lepší práci, která tolik nesmrdí. Je to možná i obšírnější vysvětlení, proč nemám velký vztah ke svému bydlení a domovu. A to jsem ještě neříkal, jak často jsme s bratry střídali školy a stěhovali se…“

Kuchyňská linka splňuje moderní parametry, hlavně je ale praktická.

Kuchyňská linka splňuje moderní parametry, hlavně je ale praktická.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ve dvaadvaceti byl Tomio čtrnáct dnů v bezvědomí, šest týdnů na kapačkách. Dlouho se léčil z boreliózy a zároveň ze zánětu mozkových blan. „Tehdy jsem si uvědomil jednoduchou věc, že náš život může kdykoliv skončit. Přitom jsem byl v roce 1994 plný snů a připravený v Česku začít nový a lepší život než v Japonsku. Jenže pár dní po přistání mě kouslo klíště.

I z toho vyplývá, že mi jsou věci ukradené. Když mám ale úspěšně fungující firmy, tak proč bych nežil hezky? Proč si nepostavit dům na hezkém místě?

Tomio nám (za 5 minut) uvařil k ochutnání výbornou polévku z kukuřice v konzervě podle svého receptu: potřebujeme kukuřici z plechovky, vývar, mléko, koření. Kukuřici v mixéru zalijeme mlékem a rozmixujeme.

Tomio nám (za 5 minut) uvařil k ochutnání výbornou polévku z kukuřice v konzervě podle svého receptu: potřebujeme kukuřici z plechovky, vývar, mléko, koření. Kukuřici v mixéru zalijeme mlékem a rozmixujeme. Z půlky kostky masoxu uděláme vývar, slijeme dohromady a prohřejeme. Přidáme kousek másla, špetku soli a sušené bazalky. Za stálého míchání necháme přejít varem. Na talíř přidáme zbylé kousky kukuřice z konzervy - hezky v polévce křupou.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

To je něco jiného. Stejně jako je něco jiného, když bratrovi řeknu, aby s projektem pospíchal, protože tam chci ubytovat tatínka a maminku, kteří už mají sedmdesát let. Ještě jsou soběstační, ale až nebudou, chci na ně dohlédnout a cítím povinnost se o ně postarat. V tom je také i japonský přístup.“

Za ostnatým drátem

„Chápu, že lidi jsou materialističtí a zajímají je peníze. Na tom ještě není nic až tak špatného. Ale přece jenom u některých českých bohatých lidí postrádám, řekněme, příkladné chování. Mrzí mě, že mluví jenom o tom, co mají a o hmotných věcech. Přitom by bylo třeba - protože jsou pro jiné příkladem - aby tito lídři také řekli něco s morálním návodem. Je hezké lítat vlastním tryskáčem na večeře do Švýcarska, ovšem to je to poslední, co mě na tom úspěšném majiteli zajímá. Zajímají mě lidské hodnoty, které mohou poskytnout i návod na to, jak být úspěšný.“

Propojení kuchyně s obývákem a jídelnou zve k pultu.

Propojení kuchyně s obývákem a jídelnou zve k pultu.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Pro Tomia by také bylo špatné, kdybychom si dnes všichni řekli, že nemá cenu být slušný. „To by také mohlo znamenat, že my, co máme peníze, obeženeme svoje bydliště ostnatým drátem, zabezpečíme si auta, ochranku… Ale i tak naše děti nebo rodiče budou muset chodit po ulici. Možná ti nejbohatší zaplatí i jim za to, aby byli odtrženi od života. To ale přece není dlouhodobé řešení.“